Letní rodinné setkání

8/29/2016


Jak už je každoročním zvykem, spolu s partou senzačních - no, měla bych říct "obchodních partnerů" - kámošů jsme se vydali koncem srpna strávit prodloužený víkend v hotelu Devět skal na Vysočině. Jedná se o obchodní soustředění, školení, párty a dovolenou u vody v jednom. Povím vám pár drobností o tom, jaké to tam bylo, ačkoli takový zážitek prostě nejde zprostředkovat a všichni, kdo mají zájem, jsou zváni, aby příště jeli taky :)

Celá akce pro mě začala poměrně nešťastně probrečenou nocí před cestou, kdy jsem naspala dohromady možná 40 minut a byla jsem úplně ve stresu a měla jsem napuchlý obličej a prostě mi bylo špatně. Také se mi rozbila nabíječka od foťáku - proto je fotek poměrně málo - a telefon, za což jsem ale nakonec byla vděčňá, odpočinula jsem si od všech starostí tak, jak bych to s telefonem v ruce nepochybně nezvládla. Vyjížděli jsme v pátek ráno ve dvou autech, z čehož jedno - Verči (tzn. to, kterým jsem jela já) - je fialová Panda, v níž jsme byli 4 a zbytek místa zabíraly tašky. Panda nemá klimatizaci a na jakémkoli nerovném povrchu se tak divoce kymácí, že vzhledem k objížďce po téměř polních cestách, otevřeným okýnkům a hudbě na plné pecky jsem toho zase tolik nedospala. Fotka je z pumpy, kde jsme byli pro kafe, čůrat, protáhnout se a ve volné chvíli jsme obtěžovali cizího pána, aby nás cvaknul :)


Po příjezdu do hotelu jsme si došli na oběd do sousední restaurace, protože jsme tam byli moc brzo na to, abychom se už mohli ubytovat. Jídlem jsme však úspěšně zabili čas. Ubytovali jsme se a vzhledem k tomu, že organizovaný program začínal až společnou večeří a venku bylo krásně, někteří šli na procházku, někteří si dali brutál výšlap na nejbližší skalní vyhlídku, ale většina z nás se vyvalila k vodě. Objev, že na baru mají sekt s jahodami za 39,- způsobil, že asi do půl hodiny v celém hotelu došly jahody, a pak už nám tu Bohemku prodávali radši po celých flaškách. Měli jsme příležitost také vyzkoušet novou příchuť XS energiťáku (mango-marakuja, fakt úžasný), a odvážnější z nás to prostě míchali. Postupně přijížděli ostatní a za chvíli nás bylo dost a byli jsme v dost dobré náladě, že jsme hráli Dobble dokonce ve dvou skupinkách, jinak bychom se pomlátili, a pár statečných vlezlo i mezi otravné kapry do vody.


Z logistických a taky rodinných důvodů jsem byla na pokoji s Péťou a Edmundem, který se sice na přiložené fotce tváří jako kakabus, ale je to nejsluníčkovější batole, které bych si nejradši ukradla domů. Naštěstí si mě zařadil do škatulky "hodné tety", takže jsme se skamarádili docela bez problému.

Před večeří jsme dostali obvyklý příděl týmových triček (tentokrát v tmavozelené, yay, koho zajímá důvod výběru barvy, nemám problém dovysvětlit) a bločků na psaní, večeře a následující večerní program utekl jako voda, a zatímco většina účastníků zájezdu zamířila do baru kecat, hrát na kytaru, někdo na pingpong (nejvytrvalejší vydrželi s variacemi na obíhačku, šestihru a další koniny až do pěti do rána), já se zodpovědně vydala spát. Přecejen, to, že jsem vydržela do 11, byl samo o sobě extrémní výkon, a čekaly mě náročnější dny.

Přiznávám se, že normálně nesnídám, protože veškerou snídaňovou kapacitu na celý rok si vyplácám během víkendu na Devíti skalách. Tolik musli, jogurtů, ovoce, ale my prasata stejně vždy skončíme u minipárečků, fazolek, vajec, zeleniny, a na konec ještě přihodíme buchtu, aby toho nebylo málo. Před snídaní sice vždy probíhá zdravotní procházka kolem rybníka, ta však není povinná a po tom, kolik neúspěšných pokusů o dřívější budíček jsem učinila v předchozích letech, jsem se na to letos vykašlala rovnou. Výsledek mi byl jasný a ušetřila jsem si zklamání.

Během dopoledne i odpoledne probíhala normální školení. Tedy normální spíš v měřítku toho, na co jsme zvyklí my, než na co jsou zvyklí lidé "tam venku". Sice každý měsíc děláme semináře, kde taky pouštíme hudbu a tleskáme, abychom se probrali a dostali do správné nálady, na letním rodinném setkání to však má úplně jiná měřítka (viz foto - tančení na židlích, skákání, třeba i půlhodinová párty, než se vůbec začne něco řešit). Výhodou je, že už jsme v tomto konkrétním hotelu poněkolikáté, a snad si na nás pomalu začínají i zvykat. Nesourodá banda lidí, kteří přijedou na víkend, naplní hotel, všichni stejná trička, všichni milí, usměvaví, a ačkoli je to vlastně obchodní vzdělávací akce, je to párty od rána do... vlastně většinou non stop.


Letos se školení zabývala především obecně mezilidskými vztahy, hlavními tématy byla komunikace, odpuštění, přímé stanovení očekávání od druhých, bavili jsme se o podpoře, ocenění, respektu, o tom, že nikdo není dokonalý a jak se s tím vyrovnat. Dopolední část byla společná, odpolední část jsme z důvodu horka zkrátili a rozdělili jsme se na muže a ženy, kdy naši mentoři z Kanady, kteří nás přijeli na víkend učit, promlouvali k těmto dvěma skupinám zvlášť. Muži a ženy nejsou stejní a jejich vnímání i jejich životní role se v mnohém liší, oddělené přednášky nám tak přišly velice užitečné.

Vrcholem celého víkendu bývá vždy sobotní večer, kde po večeři nepokračujeme školením, ale talent show a následnou párty. Uprostřed talent show bývá přestávka, během níž přejeme k narozeninám Martině. Martina se svým manželem jsou naši největší lídři tady - ty z Kanady nepočítám - a jsou to lidi, kvůli kterým děláme, co děláme, kteří se rozdávají a pomáhají jednotlivcům v jejich individuálních problémech, čímž pomáhají nám všem růst. Také je jejich práce, že letní rodinná setkání každý rok proběhnou bez problémů. Martiny narozeniny vychází vždy přibližně do týdne setkání, takže bývá dort (do teď nechápu, jak jsou schopni jeden dort rozdělit mezi třeba tři sta lidí), raut, spousta dalších zákusků... uděláme dlouhou frontu a všichni Martině přejeme, protože jsme jí moc vděční za vše, co pro nás dělá.


Talent show sama o sobě je každý rok moc super, s růstem týmu roste i počet talentů a lidí, kteří postupně díky dobrému vedení získávají odvahu svůj talent ukázat, a talent show trvá klidně až do půlnoci či déle. Letos se povedlo snížit počet účastníků, v předchozích letech byli i jednotlivci, co se rozhodli s různými skupinami či jednotlivě vystoupit před ostatními hned několikrát. Tentokrát jsme skončili asi v půl dvanácté a viděli jsme děti, dospěláky, důchodce, viděli jsme jednotlivce i skupinky, viděli jsme různé styly tance, různé scénky, slyšeli jsme zpěv, recitaci i beatbox, každý ukázal, co umí, a právě to, že mezi námi se všichni podporují ve všem, že nemáme žádná omezení jak věku, tak čehokoli jiného, právě proto jsem mezi těmito lidmi tak ráda. Talent show není soutěž, ale je to prostě přehlídka toho, kdo co umí.

Na horním obrázku třeba vidíte scénku, při níž aktéři vytáhli z řad diváků lídry největších týmů mezi námi, a ti měli udržet kamennou tvář, zatímco je rozesmívali, dávali jim dýchat helium a mluvit s ním jako šmoulové, a všichni jsme si to moc užili. Když k tomu máte před sebou talířek věnečků, kremrolí, dortíků, řízečků, stehýnek, sýrů a dalších dobrot, a kolem sebe přes tři stovky lidí, kteří se upřímně baví a smějí, připadáte si, že svět ještě přece jen není tak hrozné místo. Všem bych přála to zažít. V rámci sobotního večera vždy ještě vyhradíme jeden tanec pro hotelový personál, jakožto poděkování za to, jak se o nás během víkendu starají. A letos byl dokonce i ohňostroj!


Náš tým dělá společné scénky, jichž se účastní všichni, kdo chtějí. Většinou to znamená doslova všichni z našeho týmu, tentokrát bylo ale účastníků méně, a i já jsem radši seděla v povzdálí a tým jen podporovala. Zatímco naše nejmilejší Verunka krásně zpívala Everything I do I do it for you, ostatní předvedli postupně čtyři scénky, které sjednocovalo téma muže jakožto hrdiny, který chrání ženu a rodinu v různých dobách (začalo to pravěkou ochranou před medvědem a skončilo současností, kdy je za hrdinu považován muž, který za podpory ženy neutíká před problémy a postará se o to, aby jeho rodina byla zajištěna a měla se dobře).


Po skončení talent show byla diskotéka, tančili jsme na všechno od současných hitů po Jede jede mašinka či pecky z devadesátek. V následujících hodinách jsme postupně odpadávali, někdo z únavy, někdo z alkoholu, někdo prostě z toho, že není zvyklý tak moc tancovat, a bolelo ho celé tělo. V neděli se vstávalo na snídani o dost hůře, co si budeme povídat. Jsou i tací, co šli z párty rovnou na zdravotní procházku kolem rybníka, a pak na snídani.

Během dopoledne jsme se postupně popakovali, proběhlo ještě jedno dopolední školení, jehož hlavní součástí bylo asi oceňování, kdo se kam posunul a v čem zlepšil během posledního roku, a potom jsme už jen udělali velkou společnou fotku (bohužel ne na můj polonefunkční foťák, takže dokud ji někdo nebude sdílet na internetech, tak ji nemám k dispozici), naobědvali se a postupně jsme se rozloučili a odjeli. My zmizeli mezi prvními, cesta nebyla lehká ani krátká a v plně naložené Pandě v koloně na D1 nebylo nijak extra krásně, chtěli jsme to mít rychle za sebou. Hned na začáku jsme ještě měli takové zpestření, že jsme byli svědky držkopádu nějaké holčiny na kole, takže jsme zastavili, pomohli jí, zkontrolovali, že je až na šok a odřeniny v pohodě, a dovedli ji i s kolem domů.

Celkově můžu říct, že letošních Devět skal se povedlo. Každý rok si odtamtud odvezu něco jiného - někdy je to půl sešitu divoce naškrábaných poznámek, motivace, někdy jenom pocit, že mám kolem sebe lidi, co mě mají rádi, co bojují za správné principy a hodnoty, a víkend je pro mě příjemným nadechnutím uprostřed nekončícího stresového období, které zrovna zažívám. Kdybyste měli kdokoli zájem dozvědět se, kdo jsme, případně jet za rok s námi, není problém. Čím víc nás bude, tím to bude lepší :)

0 komentářů