Terapie mámou

8/24/2016


Když je nejhůř, jedu za mámou. Myslím, že spousta z nás má nějaké takové dá se říct terapeutické místo. Někdo jezdí k babičce, někdo prostě sám na pár dní pod stan, vyčistit si hlavu. Já jezdím do Liberce, k mamici - jak jí všichni říkáme. Je to pro mě obrovská změna prostředí. Nejezdím tam často, sotva 3x nebo 4x do roka. Nejen že se často nevidíme, ale ani s mámou nesdílím většinu svých každodenních trápení, nepíšu jí, kdykoli je mi smutno, ani jí nevolám, když se mi něco podaří. Ona si žije svůj život a já svůj, a když si jednou za měsíc napíšeme, většinou proto, že potřebuje vrátit knížky do knihovny a nebo protože od ní chci nějaký recept, tak to je nadprůměrná interakce.

S mámou jsme spolu zažily hodně. V podstatě už od doby, co mě nosila v břiše, jsme to neměly lehké, a nemáme do teď. Na rozdíl od většiny ostatního příbuzenstva pochopila, že nemá smysl se mě v tomto věku snažit vychovávat nebo mi říkat názory na moje rozhodnutí, když se na ně nezeptám. Mámina názoru si vážím, ale v mnoha případech se na něj neptám naschvál. Někdy proto, že se problém týká něčeho, v čem nechci jít v jejích stopách, a proto se prostě chci rozhodnout bez vlivu toho, jak by se zachovala v mojí situaci ona. Někdy je to proto, že je hodně nepředvídatelná a byla taková vždycky v průběhu mého dětství. Člověk nikdy neví - přijde za ní s trápením a ona je někdy přesně tou mámou, kterou člověk potřebuje, neptá se, pofouká bolístko, podrží za ruku a je tu pro vás. A někdy jí sdělíte svůj problém a ona vám řekne, že její problémy jsou o dost větší a ať si přestaneme vymýšlet, že život je kurva a kdo říká, že bude líp, lže. Máma je vždycky na mojí straně, ale ne vždycky způsobem, jakým to od ní potřebuji či čekám. Proto se jí se vším nesvěřuji, proto si spoustu trápení nechávám pro sebe a ne vždy, ale často si něčím projdu a jí řeknu, že něco takového bylo a takový a takový je výsledek, zpětně.


Jezdím ale za mámou i tak ráda. Je příjemná změna, že v kuchyni vždy najdu nezkažené jídlo, a to ještě tak, že si můžu vybrat, co si dám. Asi to je prostě jiná životní fáze, ale já se nenaučila nakoupit víc, než na jeden konkrétní vymyšlený pokrm, ten uvařit, jíst, dokud není na vyhození, a pak zase nic nemít. Výběr nula nula prd. Moje máma výborně vaří a peče, a i když se jí nechce, tak člověk vždy najde minimálně dostatečný výběr ingrediencí, aby si něco uklohnil sám.

Máma má super byt. Není to pro mě jako vrátit se domů - v jejím současném bytě jsem nikdy nebydlela a nemám tam svůj pokoj, svou postel, dokonce ani svou poličku. Je to ale byt, kde je vždy uklizeno (nebo vždy to tak alespoň působí), vždy to tam voní, vždy je tam teplo a útulno. Mamka má často na stole vázu s čestvými květinami - hrdě prohlašuje, že když jí je nekoupí nikdo jinej, tak si je musí kupovat sama - a v několika místnostech poličky plné knížek od podlahy až ke stropu. Když tam přijedu, vždycky se zle podívá na moje zavazadlo a nakáže mi, ať si všechny věci dám do místnosti, která slouží v podstatě jako skladiště nepoužívaného jídla a oblečení, a já se stejně nastěhuju do obýváku přímo vedle gauče, a ona se nezlobí. A když, tak jen naoko.

Za mámou si jezdím odpočinout. Možná je to i Libercem jako takovým, kde je pomalejší a klidnější tempo života tak nějak obecně. Ale určitě je to i mámou. I když u ní doma nejsem "doma", cítím se tam vždy vítaná a cítím z toho místa klid. Můžu jít s mamicí na procházku pod záminkou venčení psa, můžu se jí válet v posteli, používat její šampon nebo jí spotřebovat do čaje celou sklenici medu. Můžu jí říct všechno na světě, ale nemusím. Když k ní jedu, klidně i s velkým trápením, můžu si dát čaj a poslouchat její historky z práce, hrabat se s ní její sbírkou laků na nehty, poradí mi knížky, které se jí za poslední dobu líbily, a můžu se prostě odreagovat. Nevyslýchá mě. Nikdy nemám pocit, že by mě soudila. Občas se na mě zlobí, protože pro mě chce to nejlepší a moje rozhodnutí jí možná někdy dávají pocit, že nejdu nejlepší cestou. Ale nikdy nemám pocit, že bych ji zklamala. Moc takových lidí kolem sebe nemám. Dobré zprávy? Jo! Jsi naše nejlepší dcera/vnučka/ségra/... A špatné zprávy? To jsme si teda o tobě nemysleli, jsi zklamání, jsi chyba, nepatříš mezi nás. Máma taková není.

Občas jí vyčítám, nebo alespoň jsem to dělala dřív, že mě nenaučila snít ve velkém, že mě nenaučila chtít od života víc, naopak jsem od ní často slýchala, ať se smířím s tím, co mám, a že určitě je někdo, kdo je na tom hůř než my. Naučila mě ale radovat se z maličkostí, a když člověk neumí to, sotva se asi dokáže radovat z velkých věcí. Jak chtít víc a snažit se získat víc, to jsem se sice musela naučit jinde, ale nebýt mámy, asi si nevážím ani mála.

Vím, že když budu potřebovat podpořit, podpoří mě v čemkoli. Myslím, že je to nejhodnější a nejkrásnější žena na světě, a i když často říkám, že nechci skončit jako ona, myslím tím spíš různé situace či prostředí. Chci být takovým člověkem. I když mi spoustakrát neúmyslně ublížila a spoustakrát jsme si nabily nos spolu, vím, že vždycky chtěla to nejlepší. Jen to prostě ne vždycky dopadlo. A jestli ne v životě jako takovém, tak je pro mě moje máma vzorem minimálně v tom, jak být mámou. Mami, díky, že jsi, a že když je nejhůř, můžu se k tobě vrátit ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ 


PS: Fotky jsou z mého terapeutického/odpočívacího/hlavuvyčišťujícího dne a půl, co jsem u mámy strávila tento týden.

PPS: Omlouvám se, tentokrát jsem se fakt rozkecala a nešlo to uhlídat.

0 komentářů