Jak jsem byla stanovat

6/06/2017


Po mnoha a mnoha letech stoprocentního pohodlí ve formě své měkké matrace jsem se rozhodla, že je čas začít trénovat trochu turistiky a stanování pro případ splnění mého dlouholetého snu - poutní cesty do Santiaga de Compostela. Ne že by mi tato cesta v nejbližších měsících nějak hrozila, ale jsem si moc dobře vědoma své fyzické kondice. Zadýchám se i na kratších schodech, dokonce i bez těžšího zavazadla. Usoudila jsem tedy, že nikdy není příliš brzo na to začít.

Jelikož jsem měla být minulou sobotu v Liberci tak či tak (kvůli úplně jiné věci), rozhodla jsem se, že času mimo Prahu využiju naplno, a prostě si vezmu volno v práci a rovnou s batohem na zádech "zkusím jít chvíli do kopce". Zkušeně jsem se na misi připravovala již dlouho dopředu, a s dostatečným předstihem jsem tak zjistila, že nemám nic. Boty, krosnu, karimatku, spacák, stan, prostě nic. Co šlo, popůjčovala jsem si po aktivnějších členech rodiny. Zbytek jsem vyřešila dosti experimentálně, alternativně, třeba stylem "nechce se mi brát pořádnou obuv, prostě půjdu v plátěnkách z Deichmanna". A tak.


Všichni jste již určitě slyšeli, že v Liberci jdete buďto do kopce nebo prší. Většinou obojí. Zde však nejspíš zapůsobila nějaká magie, nebo nevím, ale stačilo jít do kopce (a ani ne pořád) a počasí vyšlo úplně dokonale. Nebe bez mráčku, teplo na koupání, vůně lučního kvítí, průměrný Liberečák seděl v kanceláři, a my si to štrádovali jak ti pověstní tři čuníci. Jen jsme byli dva.

To je mimochodem dost podstatná informace, neboť kdybych bývala šla sama, tak skončím už v půlce prvního dne. Nevím už, o čem jsme se bavili, ale znalecky jsem v jednu chvíli prohlásila "když nemůžeš, tak přidej", na prašné cestě mi uklouzla noha a plácla jsem sebou o matičku Zemi. Většinu pádu schytal můj poměrně terénní foťák, jelikož ale nejsem zvyklá mít na zádech váhu krosny, která mě tlačila k zemi, potřebovala jsem, aby mě někdo sebral. Sama bych se prostě nezvedla. Hlína všude, na lokti krev, na zápěstí a koleně modřina, ale dobrou náladu to nenarušilo, naopak.


Z dalších zážitků nelze vynechat to, jak jsme se první den rozhodli poobědvat u vodní nádrže pod Javorníkem, kde jsme se krásně vykydli na trávě, cpali se řízky a slunili se, zatímco kousek od nás si místo vybrali tři mladí hoši, kteří byli všichni nejspíš dost hrdí na svá těla a převlékali se velice pomalu, svou mužnost dávali světu na odiv dlouhé minuty a u toho vedli moudré řeči o nějaké společné kamarádce, kterou všichni znali trochu až příliš důvěrně (myšleno fyzicky - dozvěděli jsme se spoustu věcí, co jsme vědět opravdu nepotřebovali).

Také stojí za zmínku moment, kdy jsem po vzoru své matky a sestry zastavila a čuměla do jetele, jestli nenajdu čtyřlístek... a poté, co můj statečný spolucestovatel pár minut čekal a koukal, co dělám, prohlásil "poď prosimtě", vrátil se ke mně, podíval se na stejné místo co já, ve vteřině se ohnul, utrhl pětilístek, a šli jsme. Ještě ani teď jsem to nepochopila.


Za místo noclehu jsme si vybrali Javorník, kousek od kapličky, na louce s výhledem na celý Liberec, což bývá krásné zejména v noci, když všecko svítí a tak. Je to moje oblíbené místo, kam jsem často chodila ještě v době, kdy jsme bydleli nedaleko. Usnuli jsme však bohužel ještě za světla (říkala jsem už, že opravdu nejsme zvyklí na jakoukoli fyzickou námahu?) a z výhledu neměli nic. Už kolem půlnoci jsme se vzbudili, že nás všechno bolí (stan byl fakt malinkatý) a že je celkem zima. O to více jsme byli překvapení, když v 7 ráno začalo do stanu tak pařit sluníčko, že jsme mysleli, že se upečeme, a taky jsme nemohli spát dál. Chvíli jsme snídali (já), opalovali se (taky já), sušili, uklízeli a balili stan (rozhodně ne já), a pak jsme prostě vyrazili dál.


Druhý den byl o dost náročnější než první. Jednak nám postupně docházely potraviny a voda - podotýkám, že všude bylo zavřeno, jinak bychom si samozřejmě koupili - a také jsme oproti prvnímu dni byli dost nevyspalí a rozlámaní. Taky se šlo víc do kopce. A déle. A vůbec. Nejsme zvyklí. Chtěli jsme prostě domů, umýt se, najíst, dát si čaj (ano, zde jistě taky poznáváte, kdo - já!), pořádně se vyspat na měkké posteli, zbavit se těžkých batohů a tak. Ale zatli jsme zuby a šli jsme. Na konci, až vám ukážu, kolik jsme toho celkem ušli, asi se budete smát, ale prosím, berte na vědomí, že když říkám, že nejsem zvyklá, tak to znamená, že už několik let sedím na zadku v práci - sedím na zadku v MHD - sedím na zadku doma - ležím a spím - a takhle pořád dokola. Jakýkoliv pohyb je pro mě nadstandart (a ano, vím, že to není oukej a musím to změnit, proto taky vymýšlím takovéhle hurá akce).


Celý druhý den výletu se opravdu dařilo. Rašovka - první místo, kde jsme se těšili, že si něco dáme - byla zavřená. Když nám skoro úplně došlo i pití, došli jsme na Šámalku, ta byla taky zavřená. Kromě dvou traktoristů, co sekali trávu, jsme nepotkali ani nohu. Už jsme ztráceli veškerou naději (a jestli se zdá, že to s tou dramatičností přeháním, kdybyste nás viděli, tak víte, že ne), konečně jsme došli na Pláně, což byl skutečný dar z nebes, a věřte si, na co chcete, ale tohle totálně bez debat zařídili moji strážní andělé. Na Pláních byla restaurace otevřená, měli tolik dobrého jídla, že jsme ani nevěděli, co si dát, nakonec jsme ale skončili s malinovkou, kuřecím vývarem a borůvkovými knedlíky, a přátelé, jestli existuje ráj, tak takhle nějak asi chutná.


Pak jsme se zase chvíli váleli na trávě a slunili, protože člověku musí přece pořádně slehnout, neasi, a šlo se dál. Cesta se zdála stále stejně nekonečná a v době, kdy jsme se doplazili na Ještěd, jsme už zase dobrou chvíli mleli z posledního. Tam jsme si dali napůl jeden přehřátý energiťák z tajných zásob, jehož účinky jsme ocenili v zápětí - přesněji když jsme zjistili, jak drahá je cesta dolů lanovkou, a rozhodli se dát to pěšky až k tramvaji. Možná si říkáte, jací nejsme srabi (tss, lanovka, to jako fakt?) ale my byli vážně docela na pokraji sil. Nepřeháním.

Výsledek? Kondice stále nic moc, místy spálená kůže od sluníčka, puchýře na nohou (naštěstí ne na mých - plátěné kecky vládnou světu!!), bolavá záda, odřený loket, a hádejte co? Nezhubla jsem, přibrala! :D Finální verdikt? Těším se, jakou ptákovinu vymyslíme příště, a ráda vám o ní zase napíšu. Do té doby zdar a sílu, výletníci :)

0 komentářů