Teambuilding 2.0

7/08/2017


Tentokrát začnu asi mírně zeširoka. Existuje skupina lidí, podnikatelů, přátel, co smýšlí podobně jako já, má stejné cíle a jako tým pracujeme na společném projektu. S těmito lidmi se snažím trávit co nejvíce času, kdykoli je to možné, protože "s kým se stýkáš, takovým se stáváš" - proto cíleně vyhledávám společnost těchto silných, moudrých, úspěšných, zaměřených lidí, kteří si v životě za něčím vytrvale jdou. Jsou to lidé, kteří mi jsou příkladem ve všech důležitých oblastech existence a od kterých se stále učím.





Všichni jsme si vědomi toho, jak je potřeba trávit čas společně, a ne bezduchým chlastáním na náplavce či jinou aktivitou, která nás nikam neposouvá, ale zato žere čas a peníze. Proto Verča, laicky by se jí dalo říct "vedoucí" našeho týmu, již podruhé uspořádala teambuilding, tentokrát ještě lepší a nezapomenutelnější, než byl ten první. 

Pro představu - první teambuilding proběhl koncem dubna, kdy se teplota pohybovala kolem nuly, pršelo a my opékali buřty v Prokopáku. Postavili jsme si přístřešek z plachet a deštníků, abychom nemokli, najedli se, napili, a pak jsme absolvovali bobříka odvahy pro ty, co se bojí tmy, a další noční dobrodružství. Byla brutální zima, mokro, bláto, a my si to přesto náramně užili (viz 2 fotky hore).


Ještě v den prvního teambuildingu jsme se shodli, že to zopakujeme, a nejlépe na déle než jeden večer. A tak se taky stalo. Druhý teambuilding trval celý víkend a měla jsem s sebou foťák, takže vám něco ze zážitků mohu i předat. I když co se stane v týmu, zůstane v týmu. Takže všechno se zdaleka nedozvíte :P


Druhý teambuilding probíhal na Šumavě ve vesničce Škudra (a okolí), kde jsme přes jednu slečnu z týmu měli půjčenou... no, ne úplně chatu, spíš statek :D Na místo jsme se dopravili po malých skupinkách během pátečního večera. Jelikož bylo posledního června a ještě bylo potřeba narychlo dosáhnout cílů na ten měsíc, někteří stále pracovali. Většina však již pojídala buřty a klábosila u ohně. 20 minut před půlnocí už měli splněno všichni, tak jsme si zatleskali, oddychli a zasmáli se tomu, že kvalifikace na nové úrovně ještě potrvá pár měsíců, a tak za 20 minut začínáme makat nanovo... a ti unavenější z nás - tím myslím sebe - šli spát. Někteří spali vevnitř, někteří ponocovali venku až do tří hodin, ale jelikož nás v sobotu před osmou vzbudil zpěv "vstávej semínko holala, bude z tebe fiala", byla jsem ráda, že jsem předchozí večer odpadla mezi prvními.



Druhý den jsme se nasnídali, vystřídali se v koupelně, jelikož nám trvalo zprovoznit bojler, tak jsme si myli vlasy studenou vodou, a pak jsme auty vyrazili na Kašperk. Představte si skupinu dvaceti dospělých lidí, kteří hlasitě zdraví všechny, koho potkají, zpívají a tancují na pařezech či spontánně vytvoří tunel pro projíždějící auta svatebčanů (na hradě zrovna v době naší návštěvy probíhala svatba)... a budete mít přibližný obrázek toho, co jsme za lidi. O to přesnější, když si nás představíte, jak zabereme celý stánek s dřevěnými náramky, přívěsky a meči. Tak máme aspoň vzpomínku :)



Cestou zpátky nás zastavila policejní kontrola - tedy ne nás, ale první auto, a když pak s ním zastavily čtyři další vozy plné naspeedovaných a usměvavých lidí, tak to vzdali a s kontrolou skončili. Během přípravy oběda jsme se nechtěli motat a překážet, a tak pár statečných vařilo (čti "zuřivě tancovalo v kuchyni, zatímco se ohřívaly těstoviny") a my ostatní se rozdělili na skupinku, co se slunila na zahradě, a druhou, co se uklidila dovnitř a hrála bang! - to mě museli naučit a v podstatě mi celou hru (reálně 3 hry) říkali "teď si vem dvě karty, teď udělej todle, teď hraj takhle", ale i tak to bylo fajn. Budu si každopádně muset sehnat doučování.

 
 

 Po jídle jsme se postupně připravili na noc venku. Věci na spaní naházeli všichni do jednoho auta, abychom se s nimi netáhli, a jeden řidič a jedna zraněná osoba, co by to neušla, jeli napřed. My ostatní se vydali na místo přespání pěšky. Tvrdili nám, že je to asi 3 kilometry. Bylo to 8, což bylo v pohodě (mysleli jsme, že jdeme 3, a dozvěděli jsme se to až na místě). Cestou s námi šla i Pepina, pejsek ze vsi, co už od pátku chodil na návštěvu, mazlil se a žebral o jídlo. Pepina s námi nakonec absolvovala i noc v lese.


Verča pro nás připravila bohatý program - dala nám za úkol postavit v lese reálné, použitelné přístřešky pouze z přírodních materiálů a provázku, aniž bychom káceli živé stromy či ze živých stromů řezali větve. Potom jsme absolvovali bojovku s hledáním odměn a úkolů v okolí Božích kamenů, u nichž jsme se snažili přespat co nejblíž. To se nám podařilo - tedy přespat tam. Co se bojovky týče, nenašla jsem nic, asi potřebuju nové brýle. I tak to byla zábava :)


Když jsme se přemístili do našeho tábořiště, postavili jsme stany, přebytečné lidi (třeba mě) jsme přerozdělili podle toho, ve kterých stanech bylo místo, a připravili oheň. Pak jsme dělali různá cvičení, jak mentální, tak i fyzická, a také jsme opékali buřty a zpívali táborové písně. Nekecám. To se mi nestalo fakt už dlouho a bylo to boží. Dobrovolníci se ještě večer bez mobilů v úplné tmě individuálně vydávali na Boží kameny zpět, někteří přemýšlet, někteří meditovat, někteří spát. Nikdo se kupodivu v lese neztratil, i když jsme samozřejmě navzdory svitu měsíce cestu neviděli a prostě jsme tak nějak padali z křoví podle toho, komu to jak vyšlo.



Pak jsme šli spát. Opět se našla skupinka aktivnějších, co zpívala až do ranních hodin, házela si balónkem ze svítících tyčinek a kdo ví, co všechno se tam ještě dělo. My si poslechli pohádku o mašince (ano, byli jsme kultivovaný stan) a postupně usnuli. K ránu začalo pršet. Ne kapat. Slejvák jako *****. Podle mokrosti všeho se osazenstva jednotlivých stanů dělila na úplně promáčené, trošku vlhké, ty, co měli mokré jen něco, a náš stan, který nás před slejvákem ochránil úplně. Až na moje boty, co byly napůl venku. Jelikož jsem na rozdíl od ostatních byla až na boty úplně suchá, moc se mi do nich nechtělo, a tak jsem si 8 km zpáteční cesty do vsi dala bosa.


To je z hlavního programu víceméně vše. Posnídali jsme, sbalili věci a vyrazili na cestu zpátky do Prahy. Vím, že pokud nejste zrovna moje máma, tak vás tyhle články asi tak úplně nezajímají (možná ani pokud moje máma jste). Možná některé z vás ale jo. Třeba jste prostě zvědaví, co tak různí lidé v létě dělají. Nebo chcete věřit, že pořád jsou na světě lidi, co fungují na slušném vychování, spontánní a někdy až dětinské zábavě, vzájemné důvěře a žijí podle principů, podle nichž byste chtěli žít i vy a nebo si přejete, aby tak žily alespoň vaše děti. Nikdy nepřestanu být vděčná, že jsem se před několika lety dostala do této skupiny lidí, co se vzájemně podporují na cestě za dosažením osobních cílů, vzájemně se povzbuzují a váží si jeden druhého, na nic si nehrají (rozhodně nemají "statusoitidu" a předsudky) a navíc nejsou uzavřenou skupinou, která mezi sebe nikoho nepouští. Mám tyhle lidi ráda, vím, že kdyby přišla v mém životě jakákoli krize, oni jsou ti, co pomůžou, stejně jako já bych pomohla jim, a také vím, že i každý jeden z nás, i společně jako tým ještě dokážeme velké věci. A nemůžu se dočkat na další akci! :)

0 komentářů