Zase jsem se stěhovala.

11/25/2017


Ano, opravdu. Za posledních pět let toto bylo moje osmé stěhování. Celý tenhle řetězec dobrodružství začal v létě 2012 stěhováním z domu s velkou zahradou, v němž jsem žila většinu svého života - dům jsme prodali a zatímco já s tehdejším přítelem se vydala na vysokou do Prahy, mamka koupila pro sebe a zbytek rodiny byt v centru Liberce. A od té doby se to se mnou táhne - nekonečné hledání opravdového domova.

Důvody k jednotlivým stěhováním byly různé, většinou však vztahové - sestěhovávání a rozestěhovávání se sestrou či různými boyfriendy - a mimo jiné také stěhování kvůli příliš vysokému nájmu či tomu, že některé byty nešly přes zimu vytopit, zatékalo do nich a plesnivěly (což je jasné, že vám během hledání bytu v létě pronajímatel neprozradí, na to si musíte přijít sami). Téměř pokaždé, když jsem se stěhovala, jsem doufala, že je to na dlouhou dobu naposled. Nyní, poté, co jsem několikrát bydlela úplně sama, což mojí introvertní povaze dokonale sedí a jsem tak nejspokojenější, jsem zase zpátky ve spolubydlení, a tak jsem poprvé počítala s tím, že to je jen na kratší, přechodnou dobu.


Avšak vzhledem k tomu, v jakém stavu nám byl byt předán a kolik práce jsme na něm udělali, jen abychom vůbec mohli začít bydlet (upřímně lituji, že mě nenapadlo udělat "před" fotky, abych vám sem mohla dát "před a po" pro porovnání), to vypadá, že tu asi zůstanu déle. Už jsem tomuto bytu věnovala tolik energie - a to mám ještě stále většinu věcí v krabicích, když toto píšu (začátek října) - že to na další stěhování zase chvíli nevidím.

Upřímně, obecně stěhování nenávidím. Ano, líbí se mi být v novém prostoru, vymýšlet, co kde bude a jak věci zorganizovat, aby byly co nejpraktičtější a byl v nich systém, a současně aby to bylo pěkné, baví mě procházet se po okolí a hledat, co máme kolem nového domova za restaurace, obchody či kam se dá jít na procházku, na druhou stranu ale jelikož nemám ani dodávku, ani osobní auto, ani řidičák, tak jen opakované cesty do ikei a zpět s krabicemi a prkny mě docela ničí, natož když mám veškerý svůj majetek během pouhého dne přesunout přes půl Prahy. Jak asi víte, jsem navíc dítě z knihovnicko-knihkupecké rodiny, takže si dovedete jistě představit, že mám dost krabic (které mám vzorně nadepsané "Káťa - knížky - pozor těžké!"), jež ani neposunu po podlaze, natož abych je zvedla a nesla do čtvrtého patra.


Stěhování je rozhodně pro mě stresová situace, kdy se nemám kam tak úplně uchýlit, uklidnit se a odpočinout si, protože celý můj pracně vybudovaný jistotu vyzařující svět je v krabicích a taškách a já jsem ráda, že najdu čisté ponožky a kartáček, natož abych si třeba uvařila čaj či dokonce teplou večeři. Každé stěhování mě stojí spoustu nervů a spoustu peněz, a to ani nemluvím o hledání bydlení, jemuž jsem se tentokrát vyhnula (kamarádi z práce mi nabídli volný pokoj sami od sebe), ale v předchozích letech jsem týdny a měsíce trávila googlením. Inzeráty typu "nabízím pokoj jedné profesionální ženě" či nabídky bytů s wc uprostřed kuchyně snad ani za zmínku nestojí.


Celé toto stěhování bylo o to komplikovanější, že můj předchozí byt byl vskutku maličký, a tak jsem relativně hodně věcí měla uloženo ještě ve skladu na úplně jiném místě. A žádné drobnosti - pračku, lednici, postel, skříň... Takže když jsem se ohledně své hromady věcí vzdala veškeré naděje, že mi pomohou známí či kamarádi (nemám jich zase tolik, minimálně ne těch s velkými auty), a prostě jsem zavolala stěhováky, stále jsem ještě neměla relativně zásadní kusy nábytku doma a nemohla pořádně ani začít vybalovat. Možná si řeknete, proč jsme to se stěhováky nevzali z mého starého bytu přes místo, kde jsem měla věci uložené, až do nového bytu, vše by bylo vyřešeno na jeden zátah, možná bych si připlatila, ale měla bych klid. No, ne že by mě to nenapadlo, ale nešlo to. To proto, že mi stěhování vyšlo na 29. září, kdy měla daná firma volno (díky státnímu svátku o den dříve), a tak bych se do skladu prostě nedostala. Takže nejenže jsem si musela zaplatit stěhováky, co mi ani nemohli přivézt všechno, ale navíc jsem si na stěhování musela vyčerpat dva dny dovolené v době, kdy většina ostatních firem měla volno úplně automaticky. No nenaštvalo by vás to? A takových drobností bylo víc, jak říkám, jednalo se o zatím asi moje nejkomplikovanější stěhování, vždy jsem vytvořila nějaký plán, co na poslední chvíli ztroskotal, a musela jsem tvořit nový... No prostě drama. Ale co nás nezabije, to nás posílí, a i když mě to stálo spoustu nervů, energie, spánku, času, peněz, úsilí i dovolené, bydlíme, a doufám, že až se příště budu stěhovat, bude to už do vlastního. Držte mi palce :)


Nepíšu to tady z žádného konkrétního důvodu, není to příběh se zajímavým koncem nebo tak něco - upřímně sama jsem zvědavá, jak se nám bude bydlet, jak dlouho v bytě zůstanu a jak moc tam budu spokojená :) tento článek je každopádně spíš jen jako takový update, jak se mám, co je nového, a přikládám pár fotek pro představu (ta první je můj výhled z okna - ne, nebydlím na Vyšehradě). Bydlím teď kousek od Anděla, takže v centru Prahy, do práce to mám 12 minut pěšky/2 zastávky tramvaje (čímž končí moje někdy až dvouhodinové noční cesty z práce domů - to je takový úděl nás, co nemáme normální pracovní dobu), na bytě jsme celkem čtyři, s tím že všichni jsme pracovali na stejném místě, takže se všichni navzájem známe už z dřívějška, což je rozhodně plus. Na to sestěhovávat se s cizími lidmi už vážně nemám věk. To je asi z téhle oblasti mého života všechno, kdybyste chtěli vidět více fotek bytu či okolí a nebo chcete-li poradit s hledáním bytu či stěhováním, klidně napište (jsem fakt už profík) :D

0 komentářů