Zase jednou ve stylu "milý deníčku". Byť dopisuji a finální článek publikuji o pár měsíců později, v době psaní většiny tohoto textu mám dvouměsíční dceru. Je to moje velká učitelka a už jsem si díky ní uvědomila... řekněme hodně věcí o hodně věcech. Jednou z těchto věcí je něco, co bych v terapii považovala za průlom, teď ale přirozeně na terapii nechodím - ono to s miminkem, co se tisíckrát za den kojí, tak úplně nejde. 

Což mě přivádí rovnou k tématu. Já jako dítě nebyla kojená. To, že je děti lepší kojit než nekojit, pokud to jde, je samozřejmě známý fakt, ale z toho, co vím od mamky, to tehdy nešlo. Kvůli zánětu mě okamžitě šoupli na flašku a už mě prý nenaučili zpátky na prso (kolik úsilí do toho vložili, se už nejspíš nedozvím, a asi je to i jedno, čas vrátit nelze). Byly se mnou jako malou všechny možné problémy, bolelo mě bříško, neustále jsem blinkala a nepřibírala, a nakonec mi už jako malinkému pidižvíkovi museli navzdory veškerým doporučením začít dávat umělé mléko pro starší děti, co bylo tehdy sehnatelné jen na předpis, abych prý vůbec něco jedla. To, že tam pravděpodobně začaly moje celoživotní trávicí potíže, je mi jasné už dlouho. 

Až jako matka jsem ale odkryla další, nejspíš mnohem zásadnější aspekt kojení, o který jsem tímto přišla a má to na mě vliv dodnes. Opět - to, že je kojení zásadní pro uklidňování a uspávání dětí - se ví a ani pro mě to není žádná novinka. Ale přesto, několikrát denně na vlastní kůži zažívat, co pro miminko takové prso znamená, mi poskytlo nové odpovědi na otázku, kterou s sebou celý život nesu a která by se dala s přimhouřením oka zjednodušit na "co je se mnou sakra špatně?"

Než se miminko narodí, jediné, co zná, je teplo, plné bříško a to, že je neustále připojeno k mamince a ze všech stran objímáno. Proto se taky říká: "Prvních 9 měsíců v mamince, druhých 9 měsíců na mamince a třetích 9 měsíců u maminky". Děti potřebují kontakt a vědět, že je maminka poblíž, aby se mohly zdravě a správně vyvíjet. Jak ale úplně malé miminko pozná, že je u maminky? Miminka pořádně ještě nevidí, a i kdyby viděla, ještě neví, jak jejich maminka "zvenku" vypadá. Můžeme na něj sice mluvit, malé děti dobře slyší, ale zvuky mají problém od sebe odlišit a taky těžko poznají směr, odkud zvuk jde. Můžeme miminka držet za ruku, ale novorozence ještě jejich končetiny neposlouchají, jejich mozek ještě plně nerozpozná hranice jejich těla, a to, že je někdo drží za ruku v jinak prázdném a chladném prostoru, si asi sotva vyloží jako uklidňující gesto (zejména v porovnání s tím, jak se jim žilo v děloze). Můžeme miminka chovat, mazlit a nosit nahá na své kůži, aby nás cítila co nejblíže, ale z toho, co vím od rodičů, to se v devadesátkách moc nedělalo. Slyšela jsem snad stokrát, jak jsem jako malá "pořád řvala" a jak, aby mě uklidnili, museli se mnou v kočárku v bytě přejíždět prahy a prostě mě tímto umlátit do spánku. Jako by jim někdo dal instrukce ve znění "prvních 9 měsíců v mamince, a pak je něco špatně, pokud není okamžitě stoprocentně samostatná". 

Já když svou malou přiložím k prsu, v 99 % případů se okamžitě, během pár vteřin, uklidní. Někdy úplně, někdy aspoň o trochu, někdy aspoň na chvíli. Prso je není jen teplé sladké mléko vytvořené přesně pro aktuální potřeby toho malého človíčka, jak by se řeklo dnešní řečí "superfood". Když je miminko u prsa, cítí maminku všemi smysly. Je objímáno ze všech stran, cítí teplo jejího těla, její vůni, chuť mléka. Miminka mají silný sací reflex a ne nadarmo se standardně uklidňují důznými dudlíky a jinými šidítky, protože je prostě uklidňuje sát. Přisát se k prsu je pro nevyvinutou nervovou soustavu toho malého tvora absolutní reset. Je to jako jasná odpověď na cokoli, co se v tu chvíli děje - hlad, zima, prdíky, únava, příliš mnoho vjemů nebo cokoli dalšího: "jsem u maminky, jsem doma, jsem v bezpečí, krmím se, neumřu, všechno bude v pořádku", a to jedinou řečí, které maličká miminka rozumí.

Toho jsem svědkem mnohokrát za den. Občas si moje miminko z prsa jen párkrát cucne, aby se uklidnilo, a hned usne. Občas si párkrát cucne, aby se "zresetovalo" a pokračuje v tom být vzhůru a zkoumat svět. Občas samozřejmě pije dlouho a krmí se pořádně, ale zdaleka ne pokaždé. Kdybych tedy chtěla kojení nahradit umělým mlékem, asi by mě to hodně rychle odradilo a dávala bych jí nakonec najíst nejspíš podle nějakých tabulek, co by mi říkaly, jak často a kolik ml se má ve kterém věku miminku dávat.

Chápu, že některé maminky kojit nemůžou, sama jsem z toho měla velký strach a stále to neberu jako samozřejmost, protože vím, že se kdykoli může něco stát a i já budu muset přejít na ohřívání lahviček s umělým mlékem. Dokonce i chápu, že některé maminky kojit můžou a nechtějí. Ještě v průběhu těhotenství, když jsem nevěděla, zda pro mě bude nebo nebude kojení fungovat, mi jedna kamarádka řekla, ať se tím netrápím, že hlavní je, aby dítě němělo hlad, a žádný způsob, jak do něj dostat kalorie, není lepší nebo horší a nedělá ze mě lepší nebo horší mámu. To je pravda a podobnou zprávu bych předala všem novým maminkám i já. Trápit miminko hladem a sebe hladovým miminkem jen proto, že se nedaří kojit, asi sotva přináší komukoli jakýkoli benefit.

Moje velké uvědomění spočívá v něčem jiném. Často jsem si kladla otáku, proč jsem taková, jaká jsem - mám celý život problémy se spánkem a zejména usínáním, s úzkostmi, panickými atakami, depresemi, moje lékařská zpráva z neurologie říká přímo "neurotická". Jsem prostě jen slabší a citlivější, labilnější, horší než ostatní? Proč mám vždycky takový problém se uklidnit?

Myslím, že to začínám chápat, a to právě díky mojí malé berušce a díky tomu, jak na ní funguje moje prso. Myslím, že to je to, co mi v životě chybělo. Byla jsem v očích rodičů problémové dítě, co pořád jen řve a blije a nenechá je vyspat. Chápu, že kočárek nenahradí náruč a lahvička s devadesátkovým sajrajtem, ze kterého bolí bříško, nenahradí mateřské mléko... a teď navíc chápu, že nic z toho nebylo schopné nahradit ten uklidňující, uzemňující pocit, to "jsi v bezpečí", které dětem komunikuje kojení. Vidím tu změnu, kterou dokáže během okamžiku udělat v náladě mojí holčičky, a chápu, proč je tak důležité. Nedovedu si představit, o kolik vystresovanější miminko bych měla, kdyby moje reakce na to, že ho něco trápí, bylo odložit ho do kočárku a skákat s ním přes prahy. Nedovedu si představit, o kolik vystresovanější maminku by moje dítě mělo, kdybych se musela několikrát za noc zvednout a jít do kuchyně ohřívat mléko v lahvičce a následně krmit plně probuzené plačící dítě, místo abych se na první kníknutí otočila na bok, vystrčila prso, a spíme dál, aniž by se ani jedna z nás vůbec pořádně vzbudila (jak to dělám teď).

V prvních týdnech a měsících života je nervová soustava nového člověka opravdu hodně nevyvinutá, a v té době se také nejrychleji vyvíjí. To je moje odpověď. Možná jsem horší, labilnější, slabší, pomalejší či citlivější než ostatní, a možná s tím do nějaké míry můžu pracovat, ale možná to taky úplně změnit nejde, protože to prostě nestojí na pevných základech. Možná za to nemůžu. Protože zatímco moje dcera se s každým kojením uklidní, nasytí a utvrdí v tom, že je pořád na dosah své maminky a vše je v pořádku - jediným způsobem, který je pro miminka přirozený a pochopitelný - já v jejím věku mám fotky z toho, jak ležím sama "za mřížemi" v postýlce, a vyprávění o tom, jak mě bolí bříško, po každém jídle zvracím do dálky, řvu a natřásají se mnou v kočárku. Možná se mi prostě hned na začátku v té nervové soustavě věci pospojovaly jinak, než mají, a od té doby ať se snažím, jak se snažím, to prostě nedoženu, nezaplácnu, nevyřeším. 

Věděla jsem, že kojit je dobré, a plánovala jsem kojit. Věděla jsem, jak je mateřské mléko dobré a jak je kojení přirozené. Ale teď teprve vidím na vlastní oči, co všechno to prso pro dítě znamená. Prso je domov. Prso je místo, kam patří, prso je člověk, máma. Prso je pokračování spojení, které jinak končí přestřižením pupeční šňůry. Prso je odpověď na většinu neduhů prvních týdnů života. Brzy možná přestane stačit, ale to důležité předává, dokud může. I když už teď ho pomaličku částečně začínají nahrazovat další smysly a další způsoby, jak malé miminko uklidnit. Je to přirozené a zdravé a jsem za to ráda. 

A jelikož je mi moje dcera velmi podobná - hlavně když pláče nebo se mračí - nemůžu si pomoct a vidím v ní sebe. Vidím, co v danou chvíli potřebuje, a vidím, že to jsem před lety potřebovala taky, a zatímco jí se toho dostává, mně se toho nedostalo. Pomocí ní se mi hojí stará bolístka, a pomocí ní si uvědomuju, proč některé věci zahojit nepůjdou. A jsem ráda, že je jiná doba, mám jiné informace a dělám věci jinak.

---

Navzdory tomu, jak jsem tento příspěvek nazvala, si nemyslím, že mámino prso je jediný dílek, co mi ve skládačce mojí osobnosti chyběl. Už teď, kdy mojí malé "táhne" na 5 měsíců (haha), se mi dostávají další odpovědi na otázky, co si sama o sobě kladu celý život. Ale to nic nemění na tom, jak důležitý, významný, naprosto klíčový dílek to je.

Ráda bych tu zmínila ještě jednu věc. Jak teď s vlastním vstupem do mateřství reflektuji nad svým životem a hlavně raným dětstvím, a jak o tom následně píšu, vyznívá hodně jako kritika mých rodičů a případně dalších "dospěláků" v mém tehdejším životě. A ona vlastně je, ale vlastně taky není. Nechci, aby to působilo, jako že je soudím a nemám pro ně žádnou empatii. Naopak si myslím, že je díky tomu, co už mám sama odžito, dobře chápu a nemyslím jen jako frázi, že "dělali věci tak, jak uměli, a kdyby to uměli lépe, dělají to lépe" - vycházím z předpokladu, že mě rodiče jako mimino měli rádi, a tudíž mi nedělá problém tomu věřit. Nemyslím si, že mi škodili záměrně. Měli mě rádi a dělali věci tak, jak uměli a jak se to tehdá prostě dělalo. Ale současně můžu taky říct, že mi jsou některé věci líto, některé mě štvou a bolí, a přála bych si, aby se bývaly byly staly jinak. Tyhle výroky totiž mohou platit současně. "Vím, že jste mě měli rádi, a dělali jste, co jste uměli, jak jste to nejlépe uměli... a posrali jste to." Jsem fungující dospělák a po životě plném problémů jsem teď konečně i vcelku šťastná, takže si skoro říkám, jestli to "posrali jste to" není trochu moc... ale pak si představím, kdyby to všechno, co bylo, jak bylo, bývalo bylo jinak, a ten rozdíl je dost velký na to, aby to "posrali jste to" bylo víc než zasloužené. Takže tak.

Dávejte těm miminům ty prsa, pokud aspoň trochu můžete, ju? Dík

(článek vydávám asi měsíc po tom, co jsem ho napsala, což bylo ještě před porodem - to jen kdyby to někomu časově neštymovalo) 

Brzy - doslova každým dnem - se mi narodí dcera. Hodně teď přemýšlím a reflektuju nad životem a nad tím, co všechno jsem musela projít, abych nakonec došla právě sem. A říkám si, že až se rozhodne vykulit na svět, budu mít hodně jiné starosti a na tohle nebude čas a ani mozková kapacita, tak proč sem nějaké to sebereflexní okénko ještě teď nevypsat.

Moje rodina byla od začátku chaos. Nepamatuju si svoje rodiče spolu, stihli se rozvést tak rychle. Moje mamka si okamžitě našla náhradu a budovala vesele rodinu dál (mám o dva a půl roku mladší sestru), aniž by se moc pozastavovala nad tím, kde do toho všeho patřím já. Samozřejmě kdo ví, jak to tenkrát všechno bylo, ale představuju si, jak ve svých 24 letech sama hledala štěstí a tu svou správnou rodinu, že na to, jak to všechno vnímá to pískle, co s sebou táhne z prvního manželství, se moc nedívala. Nebo alespoň já, když mi bylo 24, bych se asi moc nedívala. Nebo třeba bych se dívala, ale až roky hledání sama sebe, roky dobrých a špatných vztahů, roky hledání příčin věcí a roky terapie mi umožňují se nejen dívat, ale i vidět.

Upřímně si myslím, že moje mamka dodnes nechce některé věci vidět z pohledu kohokoli jiného než sama sebe, a jakékoli snahy o "prosím, pochop, že to a to jsem vnímala tak a tak a třeba mě to bolelo" zamete pod koberec pomocí obligátního "no, tak jsem blbá máma, no", a změní téma. Nechci dělat, že jsem lepší - doslova ještě ani máma nejsem a už teď vím, že když dám všechno do toho, abych pro svoje dítě dělala to nejlepší, a ono mi pak začne vyčítat, co všechno jsem pokazila (což se nevyhnutelně v nějaký moment stane), asi taky nebudu úplná hrdinka. Jen říkám, je to dávno, už jsme obě dávno dospělé, a konverzace, ve které si strany upřímně vymění svůj pohled na to, co kdysi stalo, byť třeba nepříjemná, by nám mohla pomoct některé věci trochu zahojit.

Zpátky k příběhu. Moje mamka spolu se svým novým mužem a novým dítětem (a taky se mnou) se přestěhovali na nové místo a začali tam budovat domov. Různé věci se v průběhu let měnily, různé problémy se řešily, jak to tak v životě chodí, a časem se jim ještě narodil můj brácha. Během toho celého já jsem každý druhý víkend jezdila na návštěvu k babičce se svým tátou. Ne k němu domů - protože bydlel v Praze, což bylo daleko, a taky neměl úplně kid-friendly zázemí a tou dobou myslím že ani vlastní auto, aby mě tam dovezl - ale k babičce, z čehož se často vyklubal víkend, během něhož se mi částečně věnoval, ale z velké části se věnoval taky svým společenským povinnostem a následému dospávání kocoviny. Přecijen, hlídala mě babička, tak proč ne, žejo.

Už tehdy jsem se cítila, že nepatřím nikde. V "naší" rodině, "doma", jsem to dítě s jiným příjmením, co je napůl odjinud a nezapadá mezi ostatní, a taky jsem se tam dost dobře nemohla cítit jako doma a jako plnohodnotný člen skupiny, protože jsem díky tátovi měla srovnání a věděla jsem, že jsou rodiny, kde se na děti tolik neřve, kde se nemlátí nebo se jim nevyhrožuje násilím, kde se nezesměšňují a neuráží a dospělí jim pro své vlastní pobavení z jejich reakce nelžou, kde se děti podporují a dospělí se nehádají. Kde se člověk - i malý člověk bez jakékoli síly, moci, autority, plně závislý na ostatních - cítí bezpečně. Věděla jsem, že si nemůžu vybrat, ale kdybych mohla, tak bych do této rodiny patřit nechtěla.

Nepatřila jsem ale ani jinde. Dva víkendy v měsíci u babičky byly sice vždycky jako zasloužená dovolená (minimálně pro můj jinak konstantně napružený nervový systém), ale i tam jsem věděla, že jsem na návštěvě, že tam za babičkou jezdí i všechna ostatní vnoučata, takže pokojíček není můj, ale všech, můj oblíbený hrníček nebo místo u stolu není moje, ale všech..... a táta, který v neděli dospával po mejdanu, zatímco jsem seděla u jeho postele se staženým žaludkem, sledovala hodiny a odpočítávala, kdy mě bude muset jet "vrátit", a postupně se vzdávala toho, že spolu ten den ještě něco stihneme, tomu taky nijak nepomáhal. Babička dělala všecko pro to, abych se tam cítila co nejvíc jako doma a abych se cítila milovaná tak moc, jak asi viděla, že mi žádný z mých rodičů v té době není schopen poskytnout, což jsem skutečně docenila až po letech - tou dobou jsem se prostě cítila jen navíc a nechtěná.

Do toho ve stejném duchu přispívaly i další kolektivy mého života - chodila jsem do dvou různých školek, ve druhé, páté třídě a pak znovu v prváku jsem změnila školní třídu, nikde jsem nebyla "součástí party" od začátku do konce. To je vzorec, co mě pronásledoval opravdu celý život, a teď po třicítce jsem tomu věnovala mnoho hodin terapie a stále si myslím, že to není úplně zahojeno. V mojí hlavě se pořád dokola dalšími a dalšími situacemi potvrzovalo "nikde nepatříš, nikde nezapadáš, všude jsi navíc, všude jsi dočasně, buďto jsi nový vetřelec a nepřijmou tě, a i kdyby ano, stejně budeš za chvíli muset jít o dům dál, ani si nevybaluj kufry a nedělej pohodlí, protože nikdy nic není nastálo, všude jsi jen na krátkou návštěvu". Což není úplně hezký obrázek, zejména když se v hlavě takový obrázek maluje doslova od prvního roku života.

Mamky nový muž - můj nový "táta" - tomu taky nijak nepomáhal. Chtěla jsem nejdřív napsat, že se mi sice nezdálo, že by upřednostňoval svoje ostatní děti přede mnou, ale teď si uvědomuji, že to bylo spíš jinak - všechny dohromady nás srovnával se svou skutečně upřednostňovanou a jedinou opravdu milovanou dcerou z prvního manželství, a často se zdálo, že cokoli ona dělá (ona, která vyrůstala skoro do dospělosti jako jedináček z dobré a hlavně kompletní rodiny, takže už v tom se dost její "úžasnost" jen velmi těžce srovnává třeba se mnou) je pro nás ostatní laťka, které když dosáhneme, teprve tehdy prokážeme svou hodnotu a zasloužíme si lásku, která je jinak za odměnu. Já ho vnímala jako někoho, kdo mi rozbil a ukradl moji rodinu, která nebýt něho potenciálně mohla být - z dětského pohledu to tak dává smysl, až později člověk pochopí, jak komplikované jsou vztahy a že to asi nebylo tak jednostranné - a on na svou obranu říkal, že "musel, když se dozvěděl, že tam je život". Tedy že je máma těhotná a ten "život" jsem já. To nechápu dodnes, proč rozbít dvě rodiny a svést to na dítě, co se tou dobou ještě ani nenarodilo? Myslel si tehdy, že jsem jeho dítě? To nešlo dokázat? Nebo se neobtěžovali a nechali mě prostě existovat napůl mezi dvěma světy, dvěma rodinami, navíc prakticky v roli viníka, a "poper se s tím po svém"? 

Do dospělosti jsem tedy vstupovala velmi zmatená a nejistá, s matnou představou toho, že chci taky rodinu, a chci ji lepší. Možná tehdy ještě trochu post-pubertálně na truc, jakože "já vám ukážu, jak se to dělá", možná spíš jako snahu o to poskytnout svému vnitřnímu dítěti, co nikdy nedostalo. Klid, stabilitu, zázemí a pocit, že někde skutečně patří. Což se v průběhu let ukázalo, že vybudovat z ničeho není vůbec jednoduché, zejména když to člověk nezažil a neví, jak to vypadá. 

Nechci tu vyjmenovávat a rozepisovat všechny svoje vztahy, které k mé současné rodině vedly, ale pár poznatků z těch nezanedbatelných téměř 15 let mojí cesty zmínit musím:

Do svého prvního vážnějšího vztahu jsem vstupovala s tím, že jsem ráda, že mě vlastně vůbec někdo chce, a nesmím si to nijak pokazit. Vzhledem k tomu, v jakých podmínkách jsem vyrůstala a k čemu jsem byla vychovávána, úkol "nijak si to nepokazit" jsem si pro sebe interpretovala jako se vším souhlasit, nepřiznat, že něco nevím, vždycky za všech okolností dělat, že jsme na té stejné stránce, i když si nejsem jistá, o čem ten druhý mluví, neříkat žádné názory, dokud nevím názory toho druhého, protože naše názory se nesmí rozporovat, nikdy neříkat "ne" nebo že se mi něco, co ten člověk dělá, nelíbí, a tak podobně. V mnoha ohledech to i přes tyto poněkud nezdravé predispozice byl jeden z nejlepších vztahů mé vztahové historie, který dokázal dlouhodobě fungovat bez větších hádek a konfliktů, částečně asi protože jsme ještě neuměli úplně dobře komunikovat, částečně proto, že to byl vztah s opravdu pohodovým člověkem, který na rozdíl ode mě oplýval jakousi pro mě nedosažitelnou sebejistotou, vnitřní silou a neochvějnou vírou v to, kým je. (Já se naproti tomu v té době ze všech sil snažila neustále přizpůsobovat to, kdo jsem, tomu, kdo hádám, že ten druhý chce, abych byla, a to mi v mém už tak pokulhávajícím mentálním zdraví nadělalo víc škody než užitku.)

Po svém prvním vztahu jsem automaticky předpokládala, že i ty ostatní budou takové. A světe div se, ony takové nebyly. Mých několik dalších vztahů nabíralo stále rychlejší a bláznivější tempo, které jsem si s tím, co jsem tehdy věděla o lásce, interpretovala (podotýkám velmi špatně), jako že "když vím a cítím silnou přitažlivost hned, tak jsme si souzeni, to je ta pravá láska, kterou člověk zažije jen jednou za život, a budeme spolu tedy šťastní až nadosmrti". Co jsem několikrát mylně vydávala za lásku, bylo jen povrchní silné a krátké poblouznění, které si moje hlava automaticky interpretovala, jako že jsem konečně našla tu pravou spřízněnou duši a něco, kam tedy teď konečně můžu patřit. Tyto vztahy všechny končily velmi špatně, ten první takový byl málem můj konec úplně. Tak moc jsem věřila, že jsem konečně našla to, co celý život hledám, že jsem několik měsíců absolutně nebyla schopna pochopit a akceptovat, že to skončilo, a teď už se nestydím přiznat, že jsem v té době párkrát vážně zvažovala skočit pod metro a měla jsem docela znatelné problémy s alkoholem, které si navíc myslím, že mě svým šikovně otupujícím způsobem před tímto koncem zachránily. Z tohoto vztahu jsem se dostávala možná dvakrát tak dlouho, co samotný ten vztah trval, což si myslím, že hovoří za vše.

Ke všem svým vztahům jsem přistupovala tak, že budou vážné, minimálně několikaleté, a optimálně na celý život, budeme mít svatbu a děti a budeme žít šťastně až do smrti. Žít šťastně taky historicky nebyla nikdy moc moje silná stránka, takže jsem myslím nejeden vztah pokazila prostě tím, že jsem se strašně intenzivně snažila zajistit, aby se naše budoucí hypotetické děti měly dobře - román o všech mých podnikatelských pokusech, do nichž jsem se za každou cenu snažila svoje partnery i proti jejich vůli zapojovat (přece aby děti viděly, jak se rodiče milují a jsou na jedné vlně a jdou za stejným cílem, neasi), si nechám zase na příště, ale jako příklad uvedu třeba to, že jsem jednoho svého přítele vlekla na předporodní kurz v době, kdy jsem nejen že nebyla těhotná, ale zdaleka jsme ani nebyli v situaci se o dítě začít snažit. 

Z pohledu člověka, který ve svém dětství nedostal, co potřeboval, když to potřeboval, a vyrůstal s pochroumanou duší v pochroumané rodině, v níž se většina problémů přímo či nepřímo pojila s chudobou, se to zdálo jako naprosto logické kroky. Když nevíš, jak hledat štěstí, snaž se aspoň předejít neštěstí. Nebo tak něco. Zpětně chápu, že jsem asi na nekteré ty mladé kluky musela působit jako posedlá ďáblem a museli asi cítit úlevu, když se mě zbavili. A upřímně, s mnohými těmito situacemi mám takto zpětně spojeno mnoho studu a je mi líto, jak si mě zejména někteří lidé pamatují, ale současně teď už celkem dobře chápu, proč jsem se chovala, jak jsem se chovala, co bylo za tím, čemu jsem se snažila zamezit a čeho dosáhnout, a snažím se ten stud nějak zpracovat, protože vím, že i když způsob provedení byl často opravdu děsný, úmysly byly vždycky dobré.

Už v předchozím článku jsem psala, jak jsem neúmyslně otěhotněla ve stejném věku, jako moje mamka tenkrát se mnou, a jaké to bylo rozhodnout se, jestli to s tím "dělat tu rodinu lépe" myslím vážně. Kolik dalších let jsem pochybovala, že jsem udělala tu správnou věc, a jak ve mně s blížící se a následně překročenou třicítkou vzrostla taková panika, že já rodinu nikdy mít nebudu, že moje možnosti byly buďto mít dítě mladá, se zjevně nevhodným partnerem, a dát tomu dítěti do vínku stejný chaos a bolest, z jakého se celý život snažím vyhrabat já, a nebo nic... Měla jsem několik vztahů, které jsem ukončila ne proto, že bych v nich nevydržela já, ale proto, že jsem si představila, že s tím kterým partnerem vychovávám děti, a věděla jsem, že to pro ně nechci. Když se to tak vezme, hodně věcí v mém životě jsou, jak jsou, právě proto, že když jsem nevěděla, co zvolit, volila jsem pro budoucí děti.

Z některých vztahů jsem moc ráda, že jsem odešla - pro svoje zatím neexistující děti, i pro sebe. Uvedu jeden příklad za všechny: Měla jsem třeba cca tříměsíční vztah s mladíkem, který neměl žádnou představu osobního prostoru a neslyšel odmítnutí. Např. když se rozhodl, že chce, abych se před ním nestyděla a cítila se před ním pohodlně, šel se mnou na záchod a nutil mě před ním čůrat, že nás to prý sblíží, a pokud nechci, tak to s ním a s naším vztahem nemyslím vážně. Pocit bezpečí a blízkosti jde totiž takhle snadno u druhého vynutit, že... Stejně tak pokud mu nehlásím každou vteřinu, kde jsem a co dělám, ideálně nesdílím polohu a v každé volné chvíli neposílám hlasovky, tak tomu opravdu nerozumí, cožpak nechci trávit čas a sdílet život se svým přítelem? Nebo že nechci sex při menstruaci? Beztak přeháním, že je mi špatně a celkově nepříjemně a nechci, aby na mě sahal, natož cokoli víc, jemu to přece nevadí, tak v čem je jako problém... Jsem "divná", že mi vadí při každé volnočasové aktivitě pít alkohol, jsem "divná" že v první trochu hezký slunečný den odmítám jít na procházku do přírody v sukni ("jsme to mohli dělat v lesíku, jsi to úplně zkazila") - když doslova sukně nenosím nikdy, v té době jsem ani jednu nevlastnila, a natož abych si ji brala na výlet do lesa, když je patnáct stupňů... Žárlil na moje kamarády kvůli jejich přezdívkám (protože jak si můžu před ním dovolit oslovit člověka přezdívkou, kterou pro něj doslova používají všichni, když jemu to zní, jako že tomu člověku lichotím?), urážel se a nemluvil se mnou, když jsem se ráno po zazvonění budíku ještě rozespalá šla rovnou sprchovat, místo abych "se mu nejdřív věnovala", dal mi jednou při vaření facku, a pak říkal, že to bylo "přece ve srandě". Urazil se, když udělal pečené brambory a já jsem si k nim chtěla dát kečup, který on neměl rád, a řekl mi, že shazuju jeho vaření a že už mi nic dělat nebude, když mi to nechutná tak moc, že si myslím, že to zlepší něco tak hnusného, jako je kečup. A mohla bych pokračovat. Long story short, takhle zpětně, ve svém věku, jsem si myslím docela dobře vědoma svojí míry viny na tom, proč ten který vztah nevydržel... vyjma tohoto jednoho, tam si fakt myslím, že jsem za to nemohla. A i když jsem byla ráda, že jsem odtamtud pryč, bylo to těsně před tou pomyslnou deadlinou 30. narozenin a to, že to "už zase neklaplo" mě stejně nakonec úplně psychicky rozložilo. O vyhoření a depresi, kvůli níž jsem byla půl roku na neschopence, taky třeba zase jindy.

Nejtěžší asi bylo začínat pořád od začátku. Postupně poznávat, jak různí lidé jsou, a jak prvotní zdání často klame... Postupně ztrácet naději, že ještě někdy zažiju něco, co bude fungovat aspoň nějak, natož dobře. Do toho poslouchat, jak "už nejsi nejmladší, měla bys taky konečně začít myslet na rodinu" od vzdálených příslušníků na každoročních rodinných sedáncích a "to je normální známka stárnoucího reprodukčního systému, už to bude jen horší, přecijen máte svoje léta" od doktorů. Vědět, že budovat něco tak dobrého, jak dobré si to představuju, trvá roky, takže je jasné, že všechno, co se zdá být naprd, se nezmění během pár dní. A všudypřítomný pocit, že to už nestihnu. Že každý měsíc, co uběhne, je jako tiknutí velkých, strašidelných hodin nad mojí hlavou, co mě všude pronásledují, a já vím jen to, že jednou - brzy - dotikají a bude konec. Veškeré roky mojí snahy přijdou vniveč, veškerá naděje, že někdy budu něčí žena, něčí máma, že zažiju, jaké do je být uprostřed nějaké uzavřené skupiny místo na jejím okraji.

Nechci znít jako nějaká citlivka, co se tu lituje, zatímco ve světě zuří války, přírodní katastrofy, spousta lidí má horší start do života než já, nebo se jim staly horší věci v průběhu. Vím, že v kontextu toho všeho moje problémy skoro ani nejsou "skutečné problémy". Uvědomuji si, že nejsem žádný drsňák, žádný main character, co si prožil věci nevídané a okolí nemá nic lepšího na práci než se o mě zajímat. Ne že bych čekala, že tohle vůbec někdy bude někdo číst. Ale přesto je pro mě terapeutické to psát, i kdyby jen pro sebe.

Poprvé totiž mám rodinu. Nevyrůstala jsem v rodině, jak má být, nebo alespoň ne v takové, jakou jsem potřebovala. Přála jsem si ji vždy, už jako dítě si pamatuju, že jsme byli na nějaké prohlídce zámku a tam vyprávěli legendu pojící se s jakýmsi zrcadlem, že když se do něj člověk podívá a myslí na svoje největší přání, tak se mu vyplní... pamatuji si, že jsme postupně k zrcadlu přistupovali a mysleli na svoje přání a já jsem si přála rodinu. Byla jsem ještě dítě, tak jsem si přála "jednu mámu a jednoho tátu, co se mají rádi a mají rádi mě", protože to byl pohled, ze kterého jsem rodinu vnímala (tedy méně zmatku, stabilita a jistota toho, že zapadám, nejsem navíc a jsem si jistá, že mě tu chtějí)... trvalo to bohužel dalších cca 25 nebo možná 30 let, ale teď se mi to podařilo. 

Existuje rodina a já nejen že do ní patřím, ale jsem jedním ze zakládajících členů. Existuje rodina, která by beze mě neexistovala. Rodina, v níž není zpochybnitelné moje místo. Rodina a domov, při jejichž vzniku jsem hrála klíčovou roli a nebyly by beze mě takové, jaké jsou. Poprvé nežiju a nejednám z pozice strachu, že "nemá smysl dělat krok dál ode dveří a vybalovat si, protože za chvíli stejně zase půjdu o dům dál". Roky jsem si myslela, že úzkosti jsou trend, co teď musí mít každý, ale reálně to neexistuje a lidi jen neumí být v nepohodlí... a teprve teď posledních pár let poprvé vidím, jaké to je, když se nervový systém uklidní. Poprvé vidím, v jakém stresu a úzkosti jsem žila, konstantně, do té míry, že jsem neznala nic jiného, a tudíž jsem nechápala, o čem to lidé mluví. Úzkostný stav byl můj standard, jediný způsob fungování, a teprve teď jsem z toho vystoupila. Teprve teď se mi podařilo - s pomocí mého úžasného partnera samozřejmě - vybudovat dostatečné základy, že jsem konečně v klidu a nemám strach, že se všechno každou chvíli rozsype.

Ta cesta byla dlouhá a kostrbatá, a za některé její kapitoly se dodnes stydím. Některé z nich mě dodnes bolí a nejradši bych natáhla ruku skrz časoprostor a podržela svoje mladší já pevně v objetí a řekla mu, že jsem s ním a že to za to stojí. Že ta cesta tak sice občas vážně nevypadá, ale vede přesně tam, kam se snažím jít. Vím, že při troše štěstí jsem teď přibližně tak v polovině života, bez trochy štěstí daleko za polovinou... takže mi je přirozeně líto, že to trvalo tak dlouho. Že to bylo už víckrát na dosah, ale nikdy to nakonec neklaplo. Že teprve teď začíná "ten život", že teprve teď se cítím být doma a v bezpečí (jako věřím, že by se lidé správně měli cítit od prvního okamžiku, co se nadechnou a otevřou oči po narození, nebo ideálně ještě v matčině břiše), cítím se být bezpečně součástí něčeho, co beze mě nemůže v nezměněné formě fungovat dál. Konečně můžu vydechnout, protože jsem našla svoji rodinu. Abych ji mohla najít, musela jsem ji vytvořit, a abych ji mohla vytvořit, musela jsem projít a zažít všechny verze toho, co chci a co nechci, ujasnit si, co vlastně hledám a tvořím, najít sebe, najít muže, najít pokoru a trpělivost, všechno stokrát vzdát a nakonec se vždycky sebrat a snažit se dál. Kromě trochy studu a trochy lítosti ale cítím hlavně vděčnost. Za muže, za dceru, i za ty dva chlupaté trouby, co si říkají naše kočky. Je to moje tlupa, moje smečka, a jen dobře, když se bude dál rozrůstat.

Děkuju.

Tenhle článek rozepisuju už po třetí. Musela bych tu vypsat celou svou životní historii, abych se aspoň přiblížila k tomu, jak zvláštní celá takhle situace je a jak těžko se mi říká něco, co je samozřejmě naprosto bez debat úžasná zpráva a radostná novinka. Na přelomu listopadu a prosince se nám totiž narodí holčička.

I když už jsem za polovinou těhotenství, jako bych se to pořád bála říct nebo napsat, protože co když to zakřiknu. Co když se něco pokazí, co když tohle nebo tamto. Co když budu muset říct, že vlastně nakonec nic nebude. Jak sdělit něco tak radostného, když mám i já sama pořád ještě strach z toho mít radost, a i když nechci, propisuje se tam všechno moje předchozí trápení? Jak začít tuhle novou kapitolu na nové, prázdné stránce, a nezlehčit tím tu těžkou cestu, co k tomu vedla, ani moji snahu, která nebyla vidět, a přesto mě stála tolik?

Moje cesta k tomuhle miminku trvala velkou spoustu let - nejen aktivního "snažení" se současným partnerem, což s sebou neslo mnoho pláče, zklamání, mnoho vyšetření, umělých hormonů, injekcí do břicha a návštěv reprodukční kliniky... ale i mého vlastního snažení o to dát si život do pořádku a hlavně proboha nepřivést svoje dítě na svět za podobných podmínek, za jakých jsem kdysi přišla do světa já - a tohle snažení trvalo o dost déle a bylo to stejně, ne-li více frustrující.

Vždycky jsem chtěla velkou rodinu a vždycky jsem se těšila na to, až budu jednou těhotná. Už jako dítě jsem si prohlížela máminy knížky o těhotenství, které byly nejvíc dosažitelné pro moje dětské ručky v době, kdy čekala mého o 8 let mladšího bratra... takže mi muselo být kolem osmi let, když mě tohle těšení popadlo, a od té doby mě nepustilo.

Poprvé jsem otěhotněla ve 24 letech - ve stejném věku, v jakém měla i moje mamka mě. Můj tehdejší partner byl o dva roky mladší, v té době stále chodil do školy a žil se svou mamkou, a pokud ještě teď není jasné, že to bylo omylem, nikdy nezapomenu, na jeho reakci: "Jestli si to necháš, tak uteču za Ural." Když jsme pak obvolávali a zjišťovali, které nemocnice nabízejí možnost miniinterrupce (potratové pilulky - v té době to totiž zdaleka nebyly všechny), hovory zásadně začínal stylem "jedna moje kamarádka má takový problém..." A to nemluvím o tom, že to vzniklo omylem, protože jsem měla fakt málo peněz, a tudíž bylo kupování ochrany na něm, a on se prosím pěkně před paními prodavačkami styděl.

Aby bylo jasno, já jsem to dítě chtěla. Nikdy jsem si předtím nepřipadala tak dobře a tak užitečně jako v těhotenství. Přišlo mi to jako úžasný dar, který jsem ale nemohla přijmout. V té době jsem si totiž uvědomila, že stojím na rozcestí - buďto nabídnu svému dítěti podobný život, jako jsem měla já: narodí se do nestabilní, turbulentní situace, do špatných finančních podmínek, s vyhlídkami na neustálé stěhování z jednoho podnájmu do druhého, narodí se do vztahu, který je předurčen k rozpadu (mimo jiné viz odstavec výše), a budeme žít v neustálém stresu, úzkosti, strachu o to, co s námi bude dál a jestli se nás někdo ujme a poskytne nám stabilitu, kterou zatím nedokážu ani sobě, natož dítěti poskytnout sama... a nebo udělám, co partner chce, půjdu na potrat, dám svůj život do pořádku a nepředám další generaci tu bagáž problémů, kterou si od malička v duši nesu já.

Bylo to samozřejmě těžké rozhodnutí, přecijen šlo o život maličkého nevinného děťátka (jak mi doktorky a sestřičky v nemocnici na Bulovce uprostřed celé téhle už tak těžké a bolestivé situace rády připomněly). Tehdy jsem to, pokud si dobře pamatuju, nijak moc neoplakala - nejspíš protože toho na mě prostě bylo moc. Jedna věc je jít na potrat, druhá věc je jít na potrat dítěte, které si chcete nechat... a třetí věc je ještě navíc v ten den, cestou z nemocnice, mít dopravní nehodu, a ať už to byla karma, nebo "když se to sere, tak se to sere", to přesně se nám povedlo. Přešla jsem tehdy do stavu silné disociace a moje emoce se na několik měsíců prakticky vypnuly. Později mě to však samozřejmě dohnalo s mnohonásobnou silou. 

Třeba když si tenhle bývalý přítel, s nímž jsem tuto situaci prožila, do několika měsíců našel novou slečnu, a během pár let si s ní pořídil dítě (asi ho Ural přestal lákat), a své dceři jako naschvál navíc dali moje oblíbené, předběžně vyhlídnuté jméno pro holčičku. 

Třeba když jsem, po několika dalších nepodařených vztazích, v nichž jsem se musela snažit neotěhotnět, aby se podobná situace znovu neopakovala, několika dalších stěhováních (včetně super zážitku, kdy mě jeden bývalý po opravdu dramatickém rozchodu vyhodil ze svého bytu a několik měsíců jsem žila s taškou věcí u kamarádů na gauči, protože se mi nedařilo takhle narychlo sehnat pronájem, na který bych měla), o několik let starší, unavenější, neúspěšnější, chudší a vyhořelejší, pořád ještě byla sama a už jsem začala vzdávat naději na to, že někdy nějakou rodinu budu vůbec mít. Nejen jako "mladá maminka" s vícero dětmi, jak jsem si vždycky přála, ale vůbec...

Nebo třeba když jsem kolem svých třicátých narozenin upadla do asi nejhlubší a nejtemnější deprese za svůj život, skončila jsem na půl roku v pracovní neschopnosti, zdálo se mi, že je na všechno pozdě, všechno je špatně a už nikdy se nic nespraví, a všem a ze všech nejvíc mně by bylo lépe, kdybych tu nebyla... a přemýšlela jsem, kde jsem v životě udělala chybu, a jestli v té době, o několik let později po tom potratu, už by bylo všechno třeba lepší a vyřešené, a třeba jsem si to dítě přecijen měla nechat, třeba couvnout z toho nebyla zodpovědnost a snaha o lepší život pro další generaci, ale slabost, a já budu za tohle rozhodnutí navždycky pykat.

Nebo když jsme se po nějaké době konečně dali dohromady s mým současným partnerem, sestěhovali se a začali budovat společný život (což s sebou neslo svoje výzvy, jelikož pro něho to bylo poprvé, zatímco pro mě to už bylo pocitově po sté, a strašně dlouho mi trvalo v hlavě přepnout, že tentokrát to opravdu není jen dočasné, má smysl se snažit, nebudu po měsících energie investované tady muset už zase začínat od nuly někde o dům dál jako vždycky předtím), a pak přišlo i na snahu o otěhotnění... a po těch letech, kdy jsem měla pocit, že selhávám ve všem, do čeho se pustím, kromě přesně této jediné věci, co se mi kdy povedla dřív, než jsem na to byla připravená, tudíž to je zjevně něco, v čem si můžu věřit a k čemu si myslím, že jsem určená, po těch letech čekání a probrečených nocí, kdy jsem si nepřála nic jiného, než abych byla těhotná a byla to dobrá zpráva... jsme zjistili, že to nejde, a já se začala bát, co když jsem to celé zkazila. Co když to před těmi mnoha lety byla moje jediná šance na rodinu, a já jí řekla ne, a teď už to nejde vzít zpátky.

Roky jsem se v obchodech cíleně vyhýbala regálům s dětskými věcmi, miminkovským a těhotenským oblečením, protože jsem si to tak moc přála, že jen dívat se na to a nedejbože se nad tím zamyslet mě bolelo u srdce. K tomu se v posledních letech přidaly i regály s těhotenskými a ovulačními testy, protože pro mě celé tohle téma rychle vystoupalo na stejnou úroveň bolavosti. Představovala jsem si Vennův diagram, v němž jedna množina znázorňovala život připravený na dítě, bezpečný a klidný domov, vztah, já i celková situace, a druhá množina naopak časové okno, kdy já můžu zdravě počít, odnosit, porodit a vychovat dítě... a tyto dvě množiny neměly jediný společný bod. Roky jsem v sobě nesla tíhu té myšlenky, že co když mi to všechno moc trvá, co když už je pozdě. Co když ty pitomé dvě čárky na tom blbém testu, který tak strašně nenávidím, nikdy nebudou. Co když nikdy nebudu v situaci, v níž by bylo těhotenství dobrá zpráva.

Do dospělosti jsem vstupovala plně přesvědčená, že jsem stvořená k tomu mít děti, moje tělo je k tomu předurčeno a mám naprosté sebevědomí a víru v to, že to je něco, co mi půjde samo a dobře, jenom co si najdu toho správného člověka, se kterým ten hypotetický budoucí rodinný život budu chtít žít. (Aby to v kontextu současných feministických debat neznělo názorově blbě, prosímvás, nemyslím si, že všechny ženy mají svůj život uzpůsobovat pro potřeby dětí a primárně jen rodit a vychovávat děti, a že to je jejich jediné správné poslání! Ale celý život věřím, že to je správná cesta pro mě. Ne jediná, samozřejmě, realizuju se víc než dost i jinými činnostmi, projekty, koníčky i prací, ale já osobně si bez pocitu, že mám svoje místo vedle muže a jako matka dětí, nepřipadám kompletní. Kdokoli se cítí jinak, má moji plnou podporu, aby žil tak, jak se on či ona osobně cítí, že má žít.) 

Od té doby, za posledních cca 15 let, jsem ale plynule přešla do stavu pochyb, nedůvěry v sebe, svoje tělo, svůj osud. Nedůvěry v to, že vůbec dokážu dělat dobrá rozhodnutí, že ať už se snažím jít racionálně, nebo podle intuice, vždycky skončím ve slepé uličce, a čas běží, zatímco já stojím na místě a vynakládám veškerou energii na to, abych pořád někde začínala od nuly a nikdy se nedostala nikam dál. Nedůvěry ve svoji schopnost nejen být dobrá máma (téhle nejistoty se pravděpodobně nezbavím, dokud nedojdou moje vlastní děti do dospělosti, protože dříve si podle mě člověk nemůže být jistý, že dělá věci správně), ale vůbec být máma. Nosit v sobě nový život. Nejvíc bolesti mi v životě vždycky s jistotou působila planá naděje, a tak jsem ke konci už přestala i doufat, že se to někdy povede. Že to někdy zažiju. Uvidím ty dvě čárky. Ucítím, jaké to je, když mě malý skřítek kope zevnitř do břicha.

Skřítka tam teď je a podle posledních informací od paní doktorky se jí daří dobře. Mně, až na bolest zad, se daří taky dobře. Nebrečeli jsme radostí, když jsme to zjistili, ani jsme nijak neoslavovali... skoro jako bychom se tu novinku snažili nevyplašit. I když už jsem za polovinou, některým členům rodiny jsem tu zprávu oznámila sotva minulý týden. Pořád se bojím tomu věřit. Pořád čekám, kdy se to pokazí. Pořád se bojím mít radost, aby to potom jen o to víc nebolelo.

Těším se na svou holčičku. Těším se a doufám, že všechno dobře dopadne. Doufám, že po tolika letech, co jsem ze sebe vydala všechno ve snaze dostat svůj bláznivý smůlou obalený život na tu správnou cestu, a několikrát jsem si sáhla na absolutní dno, jenom abych se konečně vůbec dohrabala na startovní čáru, to nepokazím. Píšu o tom tady do velké míry proto, že se to snažím ze sebe uvolnit. Sdílet to ven, pustit to, vysvětlit, ventilovat.

Kvůli ní. S blížícím se porodem si stále více uvědomuju, jak moc to musím v sobě nějak aspoň trochu uzavřít. Ne zpracovat, zpracovávám to roky, ale konečně uzavřít. Vstřebat, že "se to opravdu děje" a ta hrozná dekáda čekání a trápení je za mnou, a nějak v sobě, v hlavě, přejít do té nové kapitoly. Opravdu obrátit list a rozepsat novou kapitolu, ve které jsem za startovní čárou. Ve které se konečně píše ten život, na který jsem se tak dlouho chystala. Tak dlouho to trvalo, a tak moc mě trápí to "ne", co jsem řekla té dušičce před deseti lety, která přišla a chtěla tu být se mnou, chtěla mě za svou maminku... tak moc mě to mrzí, že teď to nemůžu zkazit. Teď nemůžu na svoje dítě hodit žádnou (příliš velkou a zlou) bagáž. Nebude možná vyrůstat s rozvedenými rodiči nebo se každý rok stěhovat, nebude možná poslouchat, jak nic nemůže, protože nejsou peníze, a poslouchat hádky nevyspělých, sotva dvacetiletých rodičů... ale to není jediné, co jí můžu udělat. Nechci mít ani žádná nabobnalá očekávání, žádné přemštěné nároky vybudované ve mně těmi roky čekání. Otáčím novou stránku pro sebe, a otvírám novou knihu pro ni. Obě začneme novou kapitolu, spolu a s tím nejlepším tátou, kterého jsme si do naší rodiny mohly vybrat. 

Proto je to těžké. Jde o hodně, a současně se snažím zbavit toho stresu a strachu, že to pokazím, když jde o tolik. Je to splněný sen, který si preventivně neužívám - ze strachu, že mi ho někdo nebo něco zase sebere z ruky, protože mě tolik lidí, okolností, událostí, tolik vlastních špatných myšlenek, tolikrát utvrdilo v tom, že tohle není pro mě, že já si to nezasloužím. Snažím se to brát vážně, ale současně s lehkostí, neudělat žádnou příliš velkou nenapravitelnou chybu, ale současně nezkazit všechno pro sebe i okolí jen tím, že se tak strašně snažím nešlápnout vedle a tu chybu neudělat. Snažím se balancovat uprostřed a nedaří se mi to, aspoň zatím ne.

Proto mi tak trvalo to vůbec někomu říct. Proto si teprve teď dělám první fotky s bříškem. Proto nemůžu jen tak hodit na instagram "jupí, budeme tři", aniž by mi to znělo neautenticky, jako divadýlko pro sociální sítě. Nebo, teď už možná můžu. Ale abych učinila za dost sobě, svojí minulosti a všemu, co se ve mně děje, musela jsem nejdřív napsat i tenhle článek, který tak trochu poodkrývá tu oponu a ukazuje, co všechno je za ní. Ne jako sebelítostivou stížnost, jak těžké jsem to měla a jak jsem si roky připadala, že bojuju na krev o věci, které zdánlivě ostatním padají zadarmo do klína. Jako děkuju. Děkuju sobě, že jsem to vydržela, i když jsem párkrát neměla daleko od toho to vzdát - nejen to snažení o takovou rodinu a domov, jaké si představuju, ale vzdát celý život. Děkuju si, že jsem věděla, kam jdu, a protože jsem se (hlavně pro svoje hypotetické budoucí děti) nespokojila s ničím horším, trvalo to, bolelo to, ale došla jsem tam. Děkuju svému tělu, že navzdory pokročilému věku dokáže v sobě nosit život, a i té dušičce, co mi dala šanci tentokrát. Děkuju mojí malé skřítce, že se tam vrtí, kope a dělá přemety, a tím mi každý den dává najevo, že se jí pořád daří, pěkně roste a procvičuje si ručky a nožky, aby byla připravená na svět venku a na všechna dobrodružství, která nás spolu čekají. A děkuju Mikešovi, který je pro mě tím nejlepším trpělivým, tolerantním, hodným, milujícím a podporujícím partnerem, a nepochybuju, že už brzy bude tím nejlepším možným tátou pro naše dítě. 

Hele, v průměru sem píšu cca jeden článek za rok a půl, takže absolutně nezkoušim začínat obligátním "teď určitě začnu psát víc", protože jestli náhodou jo, budu překvapená úplně stejně jako vy. Každopádně vítejte. Nechci tu vyprávět svůj životní příběh, a dokonce ani jeho výřez s číslem 2023. Ale třeba někomu pomůže, když tady sepíšu pár highlightů a případných doporučení, věcí, co z roku 2023 podle mě rozhodně stojí za zmínku.

1) špunty do uší Loop Earplugs. 

Ve zkratce, tahle věc je absolutní zázrak, a ne nadarmo to uvádím na prvním místě. Já byla vždycky zarytý odpůrce špuntů do uší, prostě protože jsem se bála, že se mi tam nějak zaseknou? a nepůjdou vyndat? a taky že bych s nimi neslyšela budík. Na Loopy běhaly a asi stále běhají všude reklamy, a jelikož ten kroužek vypadá jako docela šikovná úchytka, řekla jsem si, že to konečně zkusím... a objednala si rovnou dvoje.

Mám jednak Loop Experience, které používám hlavně jako ochranu sluchu např. v kině nebo na koncertech, nosím je pořád s sebou, kdyby se náhodou hodily. A pak, a to je, dámy a pánové, absolutní gamechanger, mám Loop Quiet. Ty mám doma u postele a používám je na spánek. 

Slyším přes ně budík? Jo, a většinou se mi v noci během převalování stejně vykutálí, takže tahle obava fakt není na místě. Slyším přes ně přítelovo chrápání? Někdy. Jakmile mám čas a ticho na to v klidu usnout - což je přesně to, co jsem dřív nemívala - už mi stačí většinou to chrápání jen trochu tlumit, aby mě nerušilo, a na to tyhle špunty bohatě stačí. A když to přecijen přechrápe a vzbudí mě, prostě do něj šťouchnu a znovu usnu, protože jsem v klidu a vím, že to s těmi špunty jde (narozdíl od dřívějška, kdy jsem okamžitě přepla do paniky a sledovala napjatě každý jeho nádech a čekala, kdy začne chrápat zase, a koukala na hodiny a počítala, o kolik spánku přicházím). 

Během roku 2023 udělalo moje duševní zdraví poprvé v životě fakt pokrok k lepšímu, úplně cítím, jak se mi pomalu ale jistě začíná hojit, regulovat a srovnávat celá nervová soustava.... a věřím, že velký podíl na tom má právě to, že po nevím jak dlouhé době normálně spím. Takže díky, špunty, jste zázrak! 10/10 recommend

2) Jennette McCurdy a její knížka I'm Glad My Mom Died a podcast Hard Feelings. 

Jennette jsem samozřejmě znala i dřív, protože jsem v letech 2008-2009 byla v USA a tam víceméně nonstop na televizi běžel seriál iCarly. Dozvědět se ale, co bylo za tím, co bylo potom, nakolik tam herečka "šaškovala" proti vlastní vůli, jak bojovala s poruchami příjmu potravy, alkoholismem a kdesčím dalším, a teď, o hodně let později, jaký udělala pokrok, z ní najednou nedělá jednu z mnoha zapomenutých dětských celebritek, naopak. Navíc mě fakt baví, jak píše. Z podcastů vím, že teď pracuje na románu, a hodlám si jej koupit a přečíst taky. Jennette považuju za fakt talentovanou spisovatelku a líbí se mi, jak dokáže psát o těžkých věcech s humorem, a současně aniž by je zlehčovala. V podcastu mimo jiné mluví i právě o různých "hard feelings" a pitvá do detailu různé pocity, které prožívá a vnímá, triggery, reakce, umí se sama sobě zasmát a stala se tak trochu mým vzorem na cestě za duševním zdravím.

3) kočky

Na tomhle asi nemám co přesně komu doporučovat, ale jedním z highlightů roku 2023 pro mě určitě bylo, že jsme si pořídili dvě koťátka. Chuligánům je teď už půl roku a rostou jako z vody, už jsou to velké kočičky. Máme drobnou mazlivou mourovatou kočičku jménem Minerva (slyší na Minnie, Mína, Koblížek, Skřítka, Míňouch, Míňajzník, Andílek a možná pár dalších), která je chytrá, mrštná, rychlá, energická a trošičku mamánek - nenese nejlépe, když jsme s přítelem oba více dní v kuse v práci, a pak je buďto extra zlobivá, nebo naopak extra přítulná. Minnie ráda leze do sprcháče a do pračky, ráda vysedává na lopatce od smetáčku a ráda otlapičkovává chlupaté deky. Taky má moc ráda jakékoli hračky, zejména když se kutálí, chrastí nebo mají peříčka. Když byla maličká, i na veterině se jí smáli, že měla v poměru s hlavou děsně obří uši (odtud přezdívka Skřítka), teď už je to ale ladná kočičí dáma se vším všudy.

A potom máme jejího brášku, krásného až majestátního dlouhosrstého kocoura jménem Alastor (když výjimečně chce, slyší na Alastore nežer to!, Alastore nesmíš!, Alastore nelez tam!, Alastore dolů!, Alastore nekousej ségru! ...ale i na Miláček, Bobík nebo Drak). Alastorek se tolik nemazlí, je to spíš zlobidlo, je větší než jeho sestřička a není zdaleka tak mrštný a obratný. Často odněkud padá, špatně odhaduje, kam doskočí a kam ne, prostě když doma slyšíme jakékoli žuchnutí, co zní jako hruška spadlá ze stromu, víme, odkud vítr vane. Alastorek má jednu jedinou oblíbenou hračku, a to náhradní kartáč k našemu robotickému vysavači. Rád se pere, kouše, rád sebou nechá různě zametat, mávat, natřásat, rád visí vzhůru nohama a celkově má rád všemožné klučičí skopičiny. Taky si moc rád hraje s vodou a strká nám prakticky denně celé tlapky do čaje, pak se přirozeně diví, že jsou mokré, oklepává je a cáká čaj všude kolem. Alastor je narozdíl od Míny tekutá kočička, umí přeměnit skupenství a vytéct člověku z ruky, stéct ze židle apod., někdy protože chce, někdy omylem. Má ve zvyku se uvelebit na papíru, na který potřebuju zrovna psát, uprostřed stolu na rozehrané hře karet, případně na igelitce nebo igeliťáku, nebo prostě čemkoli, co šustí. Ale v noci se, stejně jako jeho sestřička, rád přijde přitulit do postele. Jestli jsem si v roce 2023 chtěla něco koupit, byla to těžká deka pro lepší spaní, a tu už teď rozhodně potřebovat nebudu :)

4) Zelená planeta

Během roku 2023 jsme si nekoupili moc nových deskovek, pár jsme jich dostali a jinak jsme převážně hráli dokola, co jsme hrávali dřív. Jednu jsme si ale pořídili a rozhodně jsme udělali dobře - a to je hra Zelená planeta. Je to hra, co nám přesně vyhovuje - podobně jako v další naší oblíbené hře Terraforming Mars i tady si tak trochu každý hraje na svém písečku a do hry si vzájemně zasahujeme minimálně (přiznávám se, že hry, kde si hráči záměrně škodí, nenesu úplně lehce). Ve hře má každý svoje individuální cíle, potom mají všichni hráči i společné cíle, hra není na počet kol, ale končí tehdy, když první hráč dokončí svůj ostrov... něco je o rychlosti, něco o tom, jestli se vám povede strategicky rozmístit ty správné karty, a výsledný vítěz se hodnotí součtem bodů v několika různých nezávislých kategoriích. Hra je vyvážená, zábavná a díky množství karet a různých výzev, které se vám můžou sejít, je pokaždé trochu jiná. A do toho se naučíte i něco o rostlinách, ekosystémech a celkově o naší planetě. Rozhodně doporučuju, nejen na dlouhé zimní večery :)

5) kuchyň

Největší akcí roku 2023 byla rozhodně rekonstrukce kuchyně. Nešlo jen o vybourání a nahrazení staré kuchyně novou, měnili jsme celou místnost, bourali příčku a spojovali kuchyň a obývák do jednoho velkého otevřeného prostoru, dělali jsme nové podlahy, podhledy, prostě všechno. Oproti původní kuchyni je současná velikostí asitak trojnásobná. 

Při výběru materiálů jsme se snažili o kompromis - naše představy byly víceméně dvě protilehlé strany spektra a postupně jsme úspěšně našli zlatý střed tak, že se nám kuchyň líbí oběma. Není moc vesnická, vintage (spíš můj styl), ani moc futuristická, lesklá, sterilní, LED podsvícená vesmírná loď (přítelův styl). Snažili jsme se vybrat spíš teplejší přírodní barvy a dřevo, které dělá celou místnost útulnou - to bylo důležité, když je teď spojená s obývákem - a současně jsme se drželi dál od všech členitějších, dekorativnějších prvků, takže se nám podle mě opravdu povedlo navrhnout si nadčasovou, relativně minimalistickou kuchyň, která je současně ale přívětivá, nepřipomíná laboratoř, nýbrž zve k tomu, aby se v ní vařilo.

Samozřejmě chápu, že toto není styl každého a ne každý by chtěl, aby takto jeho kuchyň vypadala. My jsme ale spokojení - navzdory tomu, jaké peklo bylo kuchyň pořídit (to je až komicky dramatický příběh, který sem, do highlightů roku 2023, rozhodně nepatří - jestli ale můžu něco doporučit, nenechávejte si kuchyň zařizovat od Oresi Čestlice).

Mohla bych samozřejmě pokračovat ještě hodně dlouho, ale pro teď to myslím stačí. Už takhle pochybuju, že kromě mě někdo další dočetl až sem.

Tak zas někdy, třeba zase za rok, a nebo i dřív, jestli bude o čem psát. Mějte se famfárově, adios!