Sama idea psaní na blog mě v současné době naplňuje novou várkou inspirace a vlastně i takového zvláštního pocitu rebélie, protože blogování tímhle oldschool stylem je určitě spíš retro než mainstream. A jak se za starých časů dělávalo (haha, jsem jak nějaký důchodce, co vypráví vnoučatům o svém mládí), napíšu vám své dojmy z knižné trilogie, kterou jsem včera večer dočetla.

K Beyonders jsem se dostala kdysi, kdy jsem pro přítele sháněla tipy na dobré fantasy knihy - specificky jsem se po nějaké době hledání ocitla v diskuzi plné tipů na fantasy literaturu, kde figurují zajímavé a ne úplně ploché postavy. Po této rešerši jsem si několik knih objednala (např. The Curse of Chalion - velmi "jiné", ale taky za mě naprosto skvělé fantasy, nebo A Wizard of Earthsea - to jsem zatím nečetla, ale už jsem na to slyšela chválu i z jiných zdrojů, než této jedné online debaty, takže věřím, že to taky bude fajn)... a tak se ke mně dostali i Beyonders. Fun fact: i když jsem tyto knihy hledala a kupovala primárně pro přítele, po letech, co se nám na ně prášilo doma na poličce, je nakonec stejně čtu nejdřív já a on až po mně, až potom, co se mi líbí a vychválím je do nebes.

Tím se víceméně dostávám k tomu, co si o této sérii myslím. Nezbývá mi než srovnávat: jelikož jsem předtím četla The Curse of Chalion, což je relativně přesně historicky ukotvené fantasy s hlavním hrdinou cca v mém věku (tedy určitě přes 30), kde se 90 % děje odehrává v prostředí jednoho hradu či města, není tam moc akčních scén a když už, tak jsou relativně krátké, a je to spíš až vztahové drama s trochou politikaření a trochou černé magie (protože co by bylo fantasy bez magie, žejo).... nebudu lhát, byl pro mě trochu kulturní šok, když jsem přešla na Beyonders, kde je hlavní hrdina třináctiletý Američan, který hraje baseball a do fantasy světa se dostane omylem tak, že spadne v zoo do nádrže a spolkne ho hroch. To jsou tedy spoilery, ale spoilery z první kapitoly, takže jestli za tohle půjdu do pekla, tak doufám, že jen na krátkodobou exkurzi.

Co tím chci naznačit - Beyonders jsou úplně jinak pojatá série. Zatímco The Curse of Chalion jsem četla za dlouhých zimních večerů a měla tak optimální čas a prostor o věcech přemýšlet a nechat se v klidu unášet tím pomalejším tempem, Beyonders jsou podle mě ideální beach read. Děj ubíhá neskutečně rychle, v každé kapitole se děje aspoň něco, co drží vaši pozornost a posouvá příběh mílovými kroky kupředu. Jednu knížku po druhé prakticky vdechnete a nebude vás to stát žádné úsilí.

Knihy jsou plné akčních scén, soubojů, pronásledování, schovávání, magie, originálních nepřátel, příšer i zbraní, originálních ras (protože elfové a trpaslíci už tu byli tisíckrát), originálních prostředí od bažin přes vulkanická pole až po tropické pralesy, a i když je hlavní příběhová linie trochu tuctová - mladý "vyvolený" hrdina se snaží zachránit svět před zdánlivě všemocným zlým padouchem, proti kterému se všichni ostatní bojí postavit - vlastně to ničemu nevadí. Zjistila jsem, že to hlavní, co z Beyonders totiž dělá tak dobré čtivo, není příběh, nýbrž právě ty postavy.

Včera večer jsem dočetla poslední díl a nebudu lhát, uronila jsem pár (nebo možná víc než pár) slziček, ani ne kvůli tomu, jak to dopadlo, ale pro všechny ty postavy, které mi stihly přirůst k srdci. Autor si dal záležet nejen na tom, aby byly charaktery originální - různé rasy, povahy, životní příběhy a motivace - ale aby byly pochopitelné. Zamilovala jsem si jak bezmezně věrného služebníka, který udělá všechno pro to, aby co nejlépe sloužil svému králi, navzdory opakovaným neúspěchům několikrát riskuje život a nakonec i životem zaplatí, jen aby dílo dotáhl do zdárného konce, tak i celoživotního podvodníka, u něhož si téměř do poslední kapitoly nejsme jistí, na které straně stojí a pro co se nakonec rozhodne. I ti, co slepě táhnou za jeden provaz, i ti, kdo pochybují nebo práci ostatních i cíleně bojkotují, všichni jsou svým způsobem lidští a jejich povahy a důvody k jejich jednání jsou opodstatněné. Všichni se navíc vzájemně doplňují a názorové rozpory dělají vztahy reálnější a uvěřitelnější. To sice neplatí tak moc pro záporáky, ti jsou z velké většiny prostě zlí a sloužící zlému pánovi, ale taky ne ve všech případech. 

Nedokážu toho asi víc napsat bez větších spoilerů, takže mi nezbývá než počkat, až se knížkami prokouše i můj drahý partner, a budu moci konkrétní postavy a události z děje řešit s ním. Každopádně pokud máte čas, prostor a náladu na rychlé a lehké fantasy, které obsahuje snad úplně všechno, co vás může napadnout, a spoustu dalšího, co vás snad ani napadnout nemůže, dejte Beyonders šanci. A pokud se bojíte třináctiletého hlavního hrdiny, hoďte obavy za hlavu - není to tak zlé, jak jsem si původně myslela (rozhodně to není tak zlé, jako třeba sebelítostivý pubertální Harry Potter, který je podle mě - kromě tedy možná autorky jako takové - to nejhorší na celé Harry Potter sérii).

Jediná špatná zpráva je, že série nebyla přeložena do češtiny, takže je bohužel dostupná jen alespoň trochu zdatným angličtinářům. Čtivo je to ale opravdu lehké a podle všeho cílené na náctileté čtenářstvo, takže se nějaké velké náročnosti obávat nemusíte :)

Nedávno jsem narazila - kde jinde než na Instagramu - na post - jak jinak než poskládaný ze screenshotů Redditu (není tohle samo o sobě fakt smutný?) - kde lidé vzpomínali na "lepší časy internetu". Na to, jak dřív existovala spousta blogů a webů, které vždy vedl jeden nebo skupinka nadšenců, často jen tak pro zábavu. Na to, jak když člověk zadal něco do Googlu, tak mu to ukázalo různé takové stránky, a ne 1) odstavec odpovědi vygenerované AI, 2) dvacet reklam na Temu a seznam předplacených webů, které si místo na první stránce koupily, a 3) pak možná něco dalšího, ale kdo ví, protože copak se tak daleko někdo dívá? Vzpomínali na to, jak byl internet místem, kde kdokoli chtěl, zabral si svůj malý prostor a tam si tvořil podle sebe, psal, sdílel, ukazoval svoje umění nebo jen náhodné kraviny, lelkoval a blbnul, a hlavně, bylo to jen tak, pro sebe, bez postranních úmyslů. Teď všechno spadá pod nějaké možná tři nebo čtyři velkomagnáty, kteří řídí všechno. Nikdo nepíše a netvoří pro zábavu, když už člověk něco tvoří, tvoří to v prostoru a podle pravidel sociálních sítí, ve snaze zalíbit se algoritmu, ve snaze uspět, být influencer, získat zákazníky, udělat si jméno, vydělat peníze nebo cokoli dalšího. Monetizace obsahu je hlavní motivací, proč cokoli dávat na internet, s výjimkou těch soukromých instagramových účtů, kde člověk občas hodí fotku z výletu, aby udělal radost mamce. Bylo mi z toho smutno a vzpomínala jsem i na svoje internetové začátky a snahy o tvoření, a zjistila jsem, že mi to vlastně fakt chybí... ne že by cokoli, co teď udělám, nějak ovlivnilo, jak to na internetu dnes chodí, ale stejně něco dělat chci, aspoň něco málo. Nemyslím si, že někdo v dnešní době ještě čte blogy, a jelikož jsem sama prakticky neandrtálec a s AI se stále ještě snažím nemít nic společného, možná bych ani nepoznala, co psal člověk a co ne, takže je nečtu ani já. Jenže já vlastně nikdy moc nečetla blogy. Mě bavilo je psát. A možná mě to baví o to víc, když vím, že je píšu "jen tak" a ne s představou konkrétního čtenářstva. Nevím, jestli mě tahle momentální nálada zase nepřejde, ale teď se mi chce psát, a tak budu psát tady. Třeba i víc, a třeba vůbec, třeba se zase na několik let vypařím... (fun fact, mezi těmi příspěvky, které na tomhle blogu vidíte, mám v editoru připravených mnohem víc, které jsem nikdy nedopsala, nebo dopsala a nepublikovala... takže já vlastně ten blog na to psaní občas používám, jen ne úplně veřejně). Každopádně teď tady je tenhle text, a třeba tady časem bude další text. To je všechno, co chci říct. A možná zase začnu fotit na analogový foťák. Protože za současných podmínek odmítám mít předplacené Adobe, a bez Photoshopu mě nebaví fotit na digitál, s výjimkou větších "once in a lifetime" cest po světě, třeba loňské cesty do Norska - hele, dobrý tip, třeba vám tu budu chtít napsat i o té :) Nic, to je všechno, sorry za tenhle dlouhý odstavec, ale neumím a nechce se mi zkoumat, jak nastavit to formátování, aby ten článek neukazoval jen první odstavec a nebyl rozklikávací, ale aby byl vidět celý. To třeba vyřeším časem. Zatím takhle na dobytka, protože proč ne. Stejně to budu číst maximálně tak já. Tak to je pro teď všecko, zatím ahoj