...jak vidíte už v nadpisu, jdu vám napsat o roadtripu, který jsme absolvovali před více než rokem. Už ho tedy nemám v úplně nejživější paměti, ale bohužel, musíme pracovat s tím, co je. Každopádně začněme od začátku: v červnu roku 2024 jsme s přítelem a dvěma kamarády půjčili větší auto a vyrazili na dva týdny na roadtrip po Norsku. Vyráželi jsme z Prahy a vraceli se taky tam, takže dobrých pár dní nám zabralo i samotná cesta do Norska a zpět.

Už před odjezdem se objevily první potíže, což měla pravděpodobně být předzvěst toho, jak potom probíhala i celá akce. Narazili jsme totiž na to, že nám většina půjčoven nechtěla půjčit auto na cestu do Norska - často mají v podmínkách, že s vozidlem vůbec nesmíte vyjet ze země, a když, tak pouze do EU... což Norsko není. A kdo už by nás s autem do Norska pustil, většinou chtěl pojistné vyšší než cena za samotný pronájem. Jelikož jsme výlet plánovali tak trochu jako low-cost (ne úplně, ale můj partner v té době zrovna nastoupil do nové práce po skoro půl roce nezaměstnanosti, na což jsme museli brát ohled), platit tolik peněz se nám opravdu nelíbilo. Skoro jsme si říkali, že být to o trošku více, už se nám spíš vyplatí rovnou koupit vlastní větší auto, než si ho půjčovat.

Nakonec jsme našli jednu "levnou" půjčovnu, která nám byla ochotná auto na daný termín půjčit "jen" za cca 16 tisíc (na webu měli i funkci výpočtu odhadu pojistného atd., takže jsme se nebáli, že se už nedoplatíme) - no a na místě při převzetí auta jsme dopláceli navíc přes 18 tisíc, protože se ukázalo, že buď jim ta funkce na webu počítá špatně, nebo tam je zohledněno jen to období, ale ne ta dálka, do které jsme chtěli jet. Každopádně jsme sotva měli sbaleno, ještě jsme ani nevyrazili a už jsme schytali takovou pěknou studenou sprchu.

Řekla bych, že cesta na sever probíhala v pořádku, s jedinou výjimkou, kterou byl přejezd trajektem mezi Dánskem a Norskem. Moře bylo ten den dost divoké a po usazení všech cestujících nám personál automaticky všem rozdal blicí pytlíky, a ukázalo se, že ví proč. Kdo nezvracel z vln, zvracel z toho, že kolem něj zvrací všichni ostatní. Z naší skupinky jsme to sice všichni ustáli, ale já jen těsně (fuj), a můj ctěný muž jen díky Kinedrylu. Bohužel jsme zrovna my dva citlivější žaludky byli na celém roadtripu jediní řidiči, a jelikož se po Kinedrylu nesmí řídit, jeden z nás (tedy já) se musel obětovat a nedat si ho, abychom z té lodi ještě někdy odjeli (což jsme po této několikahodinové děsné zkušenosti rozhodně velmi chtěli).

Norsko je země krásná, ale nehostinná. Abych mu nekřivdila, vysvětlím, odkud můj pocit nehostinnosti pramení - a není to jen z toho, že tam nenajdete snad ani deset metrů rovné silnice. Všude jsou jen skály, hluboká údolí, tunely a vysoké hory, a když chvilku zrovna nemáte klaustrofobii, protože si užíváte krásných výhledů (ty totiž vážně stojí za to), jste pravděpodobně někde na kraji nějakého útesu nebo na jediném místě za několik hodin, kde se dá zastavit auto a rozhlédnout, protože v Norsku neexistuje něco jako krajnice. Buď jste na silnici a jedete, protože jsou silnice klikaté a úzké a více aut se tam rozhodně nevyhne, a tak není bezpečné zastavovat, a nebo na silnici nejste, a tudíž jste svodidlo, skála a nebo útes, jezero nebo fjord. Podél silnice prakticky nikde zastavovat nejde.

Jeden z mých hlavních problémů s Norskem skutečně byl, že se tam prostě nedá přibrzdit. Člověka to naštve, zejména když řídí, vidí tu krásnou přírodu, ale musí kolem ní projet a nemá kde zastavit, pokochat se a udělat si fotku. Rozhodně to taky moc nepomáhalo s ohledem na fakt, že byla většina dovolené plánována v duchu free campingu, který je v Norsku legální - pokud dodržujete zákonnou minimální vzdálenost od nejbližšího obydlí, můžete kempovat kdekoli. Jenže to "kdekoli" berme s rezervou. Sice se legálně můžete utábořit kdekoli, v praxi to vypadalo ale klidně i tak, že jsme několik hodin jezdili, hledali místo a neměli ani kde přibrzdit, natož zastavit auto bezpečně pryč ze silnice, nedej bože postavit i stany a rozdělat si oheň a něco si na něm uvařit.

Hlavní důvod, proč jsme vůbec jeli do Norska, byl, že můj přítel tam jezdil často ještě jako dítě s rodinou, má to tam rád a chtěl nám to ukázat. Jenže od dob, kdy byl v pubertě, už uběhlo hodně času a v Norsku se toho hodně změnilo - třeba právě to, že se nejde jen tak vyspat kdekoli. I tam, kde by se třeba dříve dalo zajet a přečkat noc, Norové za ty poslední roky postavili závoru s cedulí "soukromý pozemek", a zoufalí utahaní turisté si můžou třeba trhnout nohou. Samozřejmě Nory chápu a jednala bych stejně, ale i tak byl tento každodenní boj o nocleh velkým zdrojem stresu a jedním z hlavních důvodů, proč Norsko považuji za nehostinné až nepřátelské a proč jsem se z této dovolené vracela víc než cokoli jiného frustrovaná. Low-cost je sice low-cost, ale abychom několik hodin denně strávili hledáním plácku na postavení stanů a následně stejně na poslední chvíli googlili otevřené kempy nebo přemlouvali airbnb hostitele, aby nás takhle narychlo vzali k sobě, a nakonec stejně za ubytování museli platit, to mi za to opravdu nestojí.

Takže první tip, pokud se chystáte do Norska - počítejte s tím, že budete muset platit ubytování. Zahrňte to do rozpočtu, naplánujte si cestu dopředu, abyste nebyli nuceni v panice hledat nic na ten samý den, a užijete si to mnohonásobně více. Další tip, který bych vám dala, je zůstávat delší dobu na jednom místě. Jelikož já vím o Norsku starou bačkoru, trasu plánoval přítel, a jak nám toho chtěl ukázat co nejvíc, v podstatě jsme byli nuceni neustále přejíždět z místa na místo a hledat pokaždé nový plácek, kde na noc složit hlavu. Celkově jsme strávili v autě na můj vkus až moc času - a to i když zohledním, že celá akce byla zamýšlena jako "roadtrip" a do nějaké míry se s tím počítalo.

V Norsku je totiž všechno daleko. Ne proto, že by to byla nějak gigantická země (v porovnání třeba s Amerikou viz můj příspěvek z ledna 2023), ale proto, že, jak už jsem psala výše, žádná cesta prostě nevede rovně. Chcete se dostat z místa A do místa B, od sebe vzdálených vzdušnou čarou třeba 100 km? Ve skutečnosti je to víc než 200 km a pojedete maximálně tak padesátkou v serpentýnách se staženými půlkami a budete se modlit, aby to do vás v další zatáčce nikdo nenapálil. Dopoledne v háji.

Norsko je opravdu krásné, pokud máte čas si ho projít a v klidu se pokochat. My ten čas neměli. Kromě jednoho výšlapu na Preikestolen ("placatej kámen") a jedné procházky k ledovci jsme reálně strávili většinu času v autě, případně na parkovištích a v suvenýr shopech. Vždycky jsme spěchali do další destinace, aby to celé časově vyšlo a včas bychom se vrátili do Česka. Třeba super atrakce typu Trolí stezka se ukázala být o dost méně super, když ji zrovna zavřeli a my se museli otočit a objet celý kus pohoří, což nám zabilo možná 4 nebo 5 hodin. A celkově se nám spousta věcí prostě kazila jen tak, z prachsprosté smůly. 

Věřili byste třeba, že když jsem jednou všechny překecala, abychom mohli přespat ve městě v ubytku přes booking, tak jsme tam dojeli a v nějakých 7 večer se dozvěděli, že "ups, chyba, nemáme dost postelí, spletli jsme se, můžeme ubytovat jen dva z vás a nebo zrušit celou rezevaci, co z toho chcete?" Takže i ten jeden den, kdy ta nepříjemnost s hledáním noclehu měla proběhnout hladce a v klidu, opět vedla k sezení v kfc a googlení, kde nás takhle narychlo vůbec vezmou, bez ohledu na krásu ubytování nebo cenu?

Nebo věřili byste, že cestou zpátky, kdy jsme měli dobrý čas a měli jsme dorazit do Česka uprostřed odpoledne, se asi 200 metrů před námi na dálnici vysypal náklaďák s kontaminovanou hlínou, a my tak byli nuceni stát 6 hodin na místě v tom absolutně nejhorším předbouřkovém pařáku a čekat, až dodělá laborka testy, aby se vědělo, "jak přesně" je ta hlína kontaminovaná a jestli je bezpečné nechat auta přes ni přejet... takže jsme nakonec dorazili domů po půlnoci? 

Jen chci poukázat na to, že tahle dovolená byla tak trochu předurčená k neúspěchu a od začátku do konce se nám nedařilo. A to ani nemluvím o tom, jak jsem po hodinách vaření guláše na ohni při posledním zamíchání kotlík převrhla a tři čtvrtě obsahu vylila do ohniště, nebo jak mi přítel sliboval, že v Norsku je v létě stejně teplo jako v Česku, a ukázalo se, že "v létě" znamená spíš tak v druhé půlce července, kdy tam jezdíval dřív, a rozhodně ne v první půlce června, a tedy že všechny plavky a opalováky jsme si brali zbytečně, protože jsme většinu času byli v autě a zbytek času zabalení v mikinách, bundách, případně spacácích a klepali jsme kosu.

Samozřejmě že celá dovolená nebyla jen bolest, mizérie a smůla. Máme i spoustu dobrých a nebo alespoň vtipných zážitků, třeba jak jsme našli na přespání takovou menší svažitou louku, postavili jsme stany hned na okraji mezi ní, lesem a silnicí a doufali, že tam nebudeme nikomu překážet... a o půlnoci nás vzbudil traktor, který přijel na tento plácek balíkovat seno, jelikož se zvedal tak silný vítr, že by mu do rána všechno uletělo. Takže nejen že jsme museli vylézt ze stanů, posunout je stranou a čekat, až projede tam, sklidí několik balíků sena a projede zase zpátky, ale navíc jsme na posunutých stanech museli všichni stát jako těžítka a modlit se ke všem severským božstvům, aby nám v tom větru neuletěly přes silnici do fjordu.

Nebo když jsme v jednom airbnb dělali k večeři bramboráky a omylem jsme spustili požární alarm, a my i paní domácí jsme tam nad tím stáli, panikařili a nevěděli, jak to vypnout, a všichni jsme se jeden druhému vzájemně omlouvali, až dokud její manžel nedorazil z práce a nevypnul to... načež jsme navíc, jako omluvu (za nefunkční digestoř, ne za to, že jsme blbci a zakouřili jsme jim byt), dostali několik kousků toho nejlepšího doma uzeného lososa, co kdokoli z nás kdy jedl, a pravděpodobně už nikdy nic tak luxusního neochutnáme.

Abychom ale vykoušeli i opačný extrém, ochutnali jsme v Norsku taky ty nejhnusnější bombóny, co kdy spatřily světlo světa. Pokud někdy budete mít šanci, doporučuji si zakoupit pytlíček s názvem Dunder Salt - ještě se mi nestalo, že bych se něčeho sotva dotkla špičkou jazyka a už se mi zvedl žaludek. Kluci, kteří to zvládli cucat a docucat do konce, tvrdili, že postupem času to není tak hrozné, ale přes tu prvotní chuť jsem se já osobně tedy dostat nezvládla.

Na Norsku jsou ze všeho nejkrásnější ty všudypřítomné ovce. To je asi hodně věc osobní preference, ale já ovce miluju a dělají mi obrovskou radost, jsou jako obláčky, co se snesly z nebe a chodí jen tak prostě mezi námi a papají zem. Ovce jsou skvělý vynález. A nikde jsem ještě neviděla tolik ovcí pohromadě, jako v Norsku. Nebo... pohromadě... nebyla tam k vidění žádná velká stáda, ale skoro na každé louce, kopečku nebo i větší zahradě byly tyto obláčky rozsypané jako rozinky v bábovce, a prostě si jen tak žily svůj šťastný, ničím nerušený ovčí život. Z celé téhle cesty mě právě ovce naplnily největším pocitem klidu a radosti.

Největším zdrojem zábavy pro nás taky po celou dobu cesty byly slovní hry - nevěřili byste, jak se čtyři střízliví dospělí nařehtají u pitomého hádání slov. A vydrželo nám to fakt celou dobu. Ono toho v autě moc jiného taky nezahrajete, když je minimálně jeden z party nucen dávat pozor na cestu.

Kdyby to někoho zajímalo, auto, kterým jsme cestu absolvovali, byla Toyota Proace City - sedmimístná, s tím že zadní sedačky jsme vyndali, aby se nám tam vešla veškerá bagáž. S autem jsme byli spokojení, řídilo se nám dobře a na cestu nám vyhovovalo. Ocenili jsme, že to byl manuál, protože v některých prudkých kopcích se vážně hodila možnost libovolně podřazovat. Sice jsme v půjčovně registrovali dva řidiče, abychom se mohli střídat, vystřídali jsme se ale přesně jednou - v půlce. Takže jsme si každý odřídili týden v kuse, a nebýt toho, že ty jejich věčné serpentýny jsou trochu stresující a vyčerpávající na pozornost, nebyl by problém to asi dát v jednom řidiči i celé.

Za sebe to tedy shrnu tak, že tahle dovolená se tak úplně nepovedla - čekala jsem letní dovolenou, výšlapy do kopců, ale i sezení u vody, stanování, vaření na ohni a pohodu v přírodě... dočkala jsem se velmi chladné, sotva jarní dovolené poskládané ze směsi stresu, kde přespíme a co budeme jíst, když nemůžeme rozdělat oheň, a otrávení z toho, že příroda je sice hezká, ale vidíme ji prakticky jen z okýnka auta.... ale Norsko, přátelé, Norsko je překrásné. A je i vidět, že je to země bohatá - všechno je tam čisté, minimalistické, funkční, i ty nejzapadlejší a nejužší vesnické silničky mají dokonalý asfalt, jaký v Praze spíš ani nenajdete, a nenarazíte nikde na žádný kýč.

Takže do Norska se moc ráda vrátím, jen si ho příště budu chtít prohlédnout ve větším klidu a pohodě, na úplně jinak koncipované dovolené :)

 ...ty moje dilemata. Řeknu si, že budu zase blogovat, a jsem z toho celá inspirovaná, a pak zase nic nepíšu, protože si říkám, že beztak to bude číst akorát tak AI a moje důchodcovská konzervativní stránka s AI nechce mít nic společného, natož ji třeba podporovat tím, že se bude moct učit z mého psaní.

Musela jsem se s tím v sobě poprat, že vlastně já chci psát pro sebe, mně to chybí, a pro AI je to taková kapka v moři, že to stejně neudělá rozdíl... a pro mě jako člověka to rozdíl udělá, protože já mám ze svého psaní větší benefit než kdokoli jiný. Takže po týdnech ničeho jsem tady zase, a třeba ze mě tentokrát i vypadne něco pořádného.

Mám spoustu věcí, o kterých chci psát, minulé zážitky, novinky ze současnosti a občas i nějaké to zamyšlení... ale asi mi to půjde pomalu, protože jsem vyšla ze cviku. Uvidíme. Úplně jsem si odvykla dávat myšlenky na papír nebo je cvakat do klávesnice. Život byl poslední dobou prostě strašně... meh. A to je přesně o čem mluvím. Vlastně mám strach, že přicházím o schopnost verbalizovat svoje vnímání toho, co se děje kolem mě i ve mně, a proto se doho musím a chci znovu dostat.

Věřím, že to vzniklo kombinací několika faktorů: jednak tím, že cokoli píšu, po sobě později nikdy nemůžu číst, protože si vždycky připadám jako idiot a všechno mi to přijde trapné a cringe (ne, nepřešlo mě to s koncem puberty.. ale slyšela jsem, že pokud člověku přijdou jeho vlastní minulé výtvory cringe, znamená to, že udělal od té doby nějaký pokrok a nějak vyrostl, což je aspoň trochu uklidňující)... 

Jednak je to tím, že mám teď za sebou delší období nějakých psychických potíží, které, byť byly nejhorší na přelomu let 2021/2022, se pořád v menší míře vracely a vedlo to k celkové psychické únavě a jakémusi pocitu beznaděje - že vlastně nic nemá smysl a proč se snažit a cokoli produkovat, i kdyby třeba jen psaný text. Cokoli, do čeho se pustím, přece nikdy k ničemu není, moje snaha o cokoli vždy byla a vždy bude zbytečně vynaložená, a čím víc se snažím, tím víc to jenom bude bolet, až zjistím, že už se zase, po milionté v tomhle životě, akorát snažím jít proti zdi. Atd. atd., podobné myšlenky, dovedete si představit. 

A jako třetí aspekt toho je, že nyní žiji s partnerem, který mě sice velice podporuje ve věcech, které mě baví a které dělám, ale ve skutečnosti je nedovede úplně ocenit. Podporuje mě v tom, co tvořím v kuchyni, protože jídlo on má rád a má z něj prokazatelný užitek. Ale ocenit třeba fotky, které dělám, nebo texty, které píšu (nebo věci, co šiju, háčkuju, keramiku, kterou vyrábím, jak si dávám záležet na diáři a jaké koláže tam dávám dohromady, nebo věci, co se snažím pěstovat na balkoně, nebo já nevím co všechno ještě)... to prostě nedovede. Můžu mu něco ukázat, a on se rád podívá a pak mi řekne, že je to pěkné a jsem šikovná. Ale já vím, že z toho nic neví, na fotkách ho zajímá, jen aby tam nebyl vidět, ale nepozná, jestli je něco vyfoceno dobře, jestli je dobré světlo, zajímavě zachycený moment, poutavá kompozice... stejně jako nevidí hodnotu v tom věci dokumentovat pro účely budoucího vzpomínání, zapisovat si zážitky nebo vyrábět ručně něco, co jde koupit v obchodě.

A samozřejmě, v zásadě dělám všechny tyhle věci hlavně pro sebe, svoje potěšení, a pokud to potěší i moje okolí, je to jen příjemný bonus. Nechci ukazovat na žádného "viníka", který může za to, že jsem teď velmi dlouho nebyla inspirovaná a motivovaná a nic smysluplného ze mě nevypadlo. Chci jen říct, že to člověka ovlivní. Moje spektrum přátel se v průběhu let velmi zúžilo a těch pár, co mi zbyli, nejsou úplně ty typy, s nimiž bychom se navzájem inspirovali a podporovali v tvůrčí práci a třeba zajímali, co kdo v poslední době vytvořil. A čím víc jsem s lidmi, kteří ve věcech nevidí hodnotu, tím méně ji v nich vidím i já sama. Byl to pozvolný proces, takže mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje. To se mi teď asi víceméně povedlo, a navíc teď zrovna konečně pro jednou nemám pocit naprosté mizérie, takže udělám, co bude v mých silách, abych se vrátila. K sobě, k tvoření a ke sdílení.