I když už jsem za polovinou těhotenství, jako bych se to pořád bála říct nebo napsat, protože co když to zakřiknu. Co když se něco pokazí, co když tohle nebo tamto. Co když budu muset říct, že vlastně nakonec nic nebude. Jak sdělit něco tak radostného, když mám i já sama pořád ještě strach z toho mít radost, a i když nechci, propisuje se tam všechno moje předchozí trápení? Jak začít tuhle novou kapitolu na nové, prázdné stránce, a nezlehčit tím tu těžkou cestu, co k tomu vedla, ani moji snahu, která nebyla vidět, a přesto mě stála tolik?
Moje cesta k tomuhle miminku trvala velkou spoustu let - nejen aktivního "snažení" se současným partnerem, což s sebou neslo mnoho pláče, zklamání, mnoho vyšetření, umělých hormonů, injekcí do břicha a návštěv reprodukční kliniky... ale i mého vlastního snažení o to dát si život do pořádku a hlavně proboha nepřivést svoje dítě na svět za podobných podmínek, za jakých jsem kdysi přišla do světa já - a tohle snažení trvalo o dost déle a bylo to stejně, ne-li více frustrující.
Vždycky jsem chtěla velkou rodinu a vždycky jsem se těšila na to, až budu jednou těhotná. Už jako dítě jsem si prohlížela máminy knížky o těhotenství, které byly nejvíc dosažitelné pro moje dětské ručky v době, kdy čekala mého o 8 let mladšího bratra... takže mi muselo být kolem osmi let, když mě tohle těšení popadlo, a od té doby mě nepustilo.
Poprvé jsem otěhotněla ve 24 letech - ve stejném věku, v jakém měla i moje mamka mě. Můj tehdejší partner byl o dva roky mladší, v té době stále chodil do školy a žil se svou mamkou, a pokud ještě teď není jasné, že to bylo omylem, nikdy nezapomenu, na jeho reakci: "Jestli si to necháš, tak uteču za Ural." Když jsme pak obvolávali a zjišťovali, které nemocnice nabízejí možnost miniinterrupce (potratové pilulky - v té době to totiž zdaleka nebyly všechny), hovory zásadně začínal stylem "jedna moje kamarádka má takový problém..." A to nemluvím o tom, že to vzniklo omylem, protože jsem měla fakt málo peněz, a tudíž bylo kupování ochrany na něm, a on se prosím pěkně před paními prodavačkami styděl.
Aby bylo jasno, já jsem to dítě chtěla. Nikdy jsem si předtím nepřipadala tak dobře a tak užitečně jako v těhotenství. Přišlo mi to jako úžasný dar, který jsem ale nemohla přijmout. V té době jsem si totiž uvědomila, že stojím na rozcestí - buďto nabídnu svému dítěti podobný život, jako jsem měla já: narodí se do nestabilní, turbulentní situace, do špatných finančních podmínek, s vyhlídkami na neustálé stěhování z jednoho podnájmu do druhého, narodí se do vztahu, který je předurčen k rozpadu (mimo jiné viz odstavec výše), a budeme žít v neustálém stresu, úzkosti, strachu o to, co s námi bude dál a jestli se nás někdo ujme a poskytne nám stabilitu, kterou zatím nedokážu ani sobě, natož dítěti poskytnout sama... a nebo udělám, co partner chce, půjdu na potrat, dám svůj život do pořádku a nepředám další generaci tu bagáž problémů, kterou si od malička v duši nesu já.
Bylo to samozřejmě těžké rozhodnutí, přecijen šlo o život maličkého nevinného děťátka (jak mi doktorky a sestřičky v nemocnici na Bulovce uprostřed celé téhle už tak těžké a bolestivé situace rády připomněly). Tehdy jsem to, pokud si dobře pamatuju, nijak moc neoplakala - nejspíš protože toho na mě prostě bylo moc. Jedna věc je jít na potrat, druhá věc je jít na potrat dítěte, které si chcete nechat... a třetí věc je ještě navíc v ten den, cestou z nemocnice, mít dopravní nehodu, a ať už to byla karma, nebo "když se to sere, tak se to sere", to přesně se nám povedlo. Přešla jsem tehdy do stavu silné disociace a moje emoce se na několik měsíců prakticky vypnuly. Později mě to však samozřejmě dohnalo s mnohonásobnou silou.
Třeba když si tenhle bývalý přítel, s nímž jsem tuto situaci prožila, do několika měsíců našel novou slečnu, a během pár let si s ní pořídil dítě (asi ho Ural přestal lákat), a své dceři jako naschvál navíc dali moje oblíbené, předběžně vyhlídnuté jméno pro holčičku.
Třeba když jsem, po několika dalších nepodařených vztazích, v nichž jsem se musela snažit neotěhotnět, aby se podobná situace znovu neopakovala, několika dalších stěhováních (včetně super zážitku, kdy mě jeden bývalý po opravdu dramatickém rozchodu vyhodil ze svého bytu a několik měsíců jsem žila s taškou věcí u kamarádů na gauči, protože se mi nedařilo takhle narychlo sehnat pronájem, na který bych měla), o několik let starší, unavenější, neúspěšnější, chudší a vyhořelejší, pořád ještě byla sama a už jsem začala vzdávat naději na to, že někdy nějakou rodinu budu vůbec mít. Nejen jako "mladá maminka" s vícero dětmi, jak jsem si vždycky přála, ale vůbec...
Nebo třeba když jsem kolem svých třicátých narozenin upadla do asi nejhlubší a nejtemnější deprese za svůj život, skončila jsem na půl roku v pracovní neschopnosti, zdálo se mi, že je na všechno pozdě, všechno je špatně a už nikdy se nic nespraví, a všem a ze všech nejvíc mně by bylo lépe, kdybych tu nebyla... a přemýšlela jsem, kde jsem v životě udělala chybu, a jestli v té době, o několik let později po tom potratu, už by bylo všechno třeba lepší a vyřešené, a třeba jsem si to dítě přecijen měla nechat, třeba couvnout z toho nebyla zodpovědnost a snaha o lepší život pro další generaci, ale slabost, a já budu za tohle rozhodnutí navždycky pykat.
Nebo když jsme se po nějaké době konečně dali dohromady s mým současným partnerem, sestěhovali se a začali budovat společný život (což s sebou neslo svoje výzvy, jelikož pro něho to bylo poprvé, zatímco pro mě to už bylo pocitově po sté, a strašně dlouho mi trvalo v hlavě přepnout, že tentokrát to opravdu není jen dočasné, má smysl se snažit, nebudu po měsících energie investované tady muset už zase začínat od nuly někde o dům dál jako vždycky předtím), a pak přišlo i na snahu o otěhotnění... a po těch letech, kdy jsem měla pocit, že selhávám ve všem, do čeho se pustím, kromě přesně této jediné věci, co se mi kdy povedla dřív, než jsem na to byla připravená, tudíž to je zjevně něco, v čem si můžu věřit a k čemu si myslím, že jsem určená, po těch letech čekání a probrečených nocí, kdy jsem si nepřála nic jiného, než abych byla těhotná a byla to dobrá zpráva... jsme zjistili, že to nejde, a já se začala bát, co když jsem to celé zkazila. Co když to před těmi mnoha lety byla moje jediná šance na rodinu, a já jí řekla ne, a teď už to nejde vzít zpátky.
Roky jsem se v obchodech cíleně vyhýbala regálům s dětskými věcmi, miminkovským a těhotenským oblečením, protože jsem si to tak moc přála, že jen dívat se na to a nedejbože se nad tím zamyslet mě bolelo u srdce. K tomu se v posledních letech přidaly i regály s těhotenskými a ovulačními testy, protože pro mě celé tohle téma rychle vystoupalo na stejnou úroveň bolavosti. Představovala jsem si Vennův diagram, v němž jedna množina znázorňovala život připravený na dítě, bezpečný a klidný domov, vztah, já i celková situace, a druhá množina naopak časové okno, kdy já můžu zdravě počít, odnosit, porodit a vychovat dítě... a tyto dvě množiny neměly jediný společný bod. Roky jsem v sobě nesla tíhu té myšlenky, že co když mi to všechno moc trvá, co když už je pozdě. Co když ty pitomé dvě čárky na tom blbém testu, který tak strašně nenávidím, nikdy nebudou. Co když nikdy nebudu v situaci, v níž by bylo těhotenství dobrá zpráva.
Do dospělosti jsem vstupovala plně přesvědčená, že jsem stvořená k tomu mít děti, moje tělo je k tomu předurčeno a mám naprosté sebevědomí a víru v to, že to je něco, co mi půjde samo a dobře, jenom co si najdu toho správného člověka, se kterým ten hypotetický budoucí rodinný život budu chtít žít. (Aby to v kontextu současných feministických debat neznělo názorově blbě, prosímvás, nemyslím si, že všechny ženy mají svůj život uzpůsobovat pro potřeby dětí a primárně jen rodit a vychovávat děti, a že to je jejich jediné správné poslání! Ale celý život věřím, že to je správná cesta pro mě. Ne jediná, samozřejmě, realizuju se víc než dost i jinými činnostmi, projekty, koníčky i prací, ale já osobně si bez pocitu, že mám svoje místo vedle muže a jako matka dětí, nepřipadám kompletní. Kdokoli se cítí jinak, má moji plnou podporu, aby žil tak, jak se on či ona osobně cítí, že má žít.)
Od té doby, za posledních cca 15 let, jsem ale plynule přešla do stavu pochyb, nedůvěry v sebe, svoje tělo, svůj osud. Nedůvěry v to, že vůbec dokážu dělat dobrá rozhodnutí, že ať už se snažím jít racionálně, nebo podle intuice, vždycky skončím ve slepé uličce, a čas běží, zatímco já stojím na místě a vynakládám veškerou energii na to, abych pořád někde začínala od nuly a nikdy se nedostala nikam dál. Nedůvěry ve svoji schopnost nejen být dobrá máma (téhle nejistoty se pravděpodobně nezbavím, dokud nedojdou moje vlastní děti do dospělosti, protože dříve si podle mě člověk nemůže být jistý, že dělá věci správně), ale vůbec být máma. Nosit v sobě nový život. Nejvíc bolesti mi v životě vždycky s jistotou působila planá naděje, a tak jsem ke konci už přestala i doufat, že se to někdy povede. Že to někdy zažiju. Uvidím ty dvě čárky. Ucítím, jaké to je, když mě malý skřítek kope zevnitř do břicha.
Skřítka tam teď je a podle posledních informací od paní doktorky se jí daří dobře. Mně, až na bolest zad, se daří taky dobře. Nebrečeli jsme radostí, když jsme to zjistili, ani jsme nijak neoslavovali... skoro jako bychom se tu novinku snažili nevyplašit. I když už jsem za polovinou, některým členům rodiny jsem tu zprávu oznámila sotva minulý týden. Pořád se bojím tomu věřit. Pořád čekám, kdy se to pokazí. Pořád se bojím mít radost, aby to potom jen o to víc nebolelo.
Těším se na svou holčičku. Těším se a doufám, že všechno dobře dopadne. Doufám, že po tolika letech, co jsem ze sebe vydala všechno ve snaze dostat svůj bláznivý smůlou obalený život na tu správnou cestu, a několikrát jsem si sáhla na absolutní dno, jenom abych se konečně vůbec dohrabala na startovní čáru, to nepokazím. Píšu o tom tady do velké míry proto, že se to snažím ze sebe uvolnit. Sdílet to ven, pustit to, vysvětlit, ventilovat.
Kvůli ní. S blížícím se porodem si stále více uvědomuju, jak moc to musím v sobě nějak aspoň trochu uzavřít. Ne zpracovat, zpracovávám to roky, ale konečně uzavřít. Vstřebat, že "se to opravdu děje" a ta hrozná dekáda čekání a trápení je za mnou, a nějak v sobě, v hlavě, přejít do té nové kapitoly. Opravdu obrátit list a rozepsat novou kapitolu, ve které jsem za startovní čárou. Ve které se konečně píše ten život, na který jsem se tak dlouho chystala. Tak dlouho to trvalo, a tak moc mě trápí to "ne", co jsem řekla té dušičce před deseti lety, která přišla a chtěla tu být se mnou, chtěla mě za svou maminku... tak moc mě to mrzí, že teď to nemůžu zkazit. Teď nemůžu na svoje dítě hodit žádnou (příliš velkou a zlou) bagáž. Nebude možná vyrůstat s rozvedenými rodiči nebo se každý rok stěhovat, nebude možná poslouchat, jak nic nemůže, protože nejsou peníze, a poslouchat hádky nevyspělých, sotva dvacetiletých rodičů... ale to není jediné, co jí můžu udělat. Nechci mít ani žádná nabobnalá očekávání, žádné přemštěné nároky vybudované ve mně těmi roky čekání. Otáčím novou stránku pro sebe, a otvírám novou knihu pro ni. Obě začneme novou kapitolu, spolu a s tím nejlepším tátou, kterého jsme si do naší rodiny mohly vybrat.
Proto je to těžké. Jde o hodně, a současně se snažím zbavit toho stresu a strachu, že to pokazím, když jde o tolik. Je to splněný sen, který si preventivně neužívám - ze strachu, že mi ho někdo nebo něco zase sebere z ruky, protože mě tolik lidí, okolností, událostí, tolik vlastních špatných myšlenek, tolikrát utvrdilo v tom, že tohle není pro mě, že já si to nezasloužím. Snažím se to brát vážně, ale současně s lehkostí, neudělat žádnou příliš velkou nenapravitelnou chybu, ale současně nezkazit všechno pro sebe i okolí jen tím, že se tak strašně snažím nešlápnout vedle a tu chybu neudělat. Snažím se balancovat uprostřed a nedaří se mi to, aspoň zatím ne.
Proto mi tak trvalo to vůbec někomu říct. Proto si teprve teď dělám první fotky s bříškem. Proto nemůžu jen tak hodit na instagram "jupí, budeme tři", aniž by mi to znělo neautenticky, jako divadýlko pro sociální sítě. Nebo, teď už možná můžu. Ale abych učinila za dost sobě, svojí minulosti a všemu, co se ve mně děje, musela jsem nejdřív napsat i tenhle článek, který tak trochu poodkrývá tu oponu a ukazuje, co všechno je za ní. Ne jako sebelítostivou stížnost, jak těžké jsem to měla a jak jsem si roky připadala, že bojuju na krev o věci, které zdánlivě ostatním padají zadarmo do klína. Jako děkuju. Děkuju sobě, že jsem to vydržela, i když jsem párkrát neměla daleko od toho to vzdát - nejen to snažení o takovou rodinu a domov, jaké si představuju, ale vzdát celý život. Děkuju si, že jsem věděla, kam jdu, a protože jsem se (hlavně pro svoje hypotetické budoucí děti) nespokojila s ničím horším, trvalo to, bolelo to, ale došla jsem tam. Děkuju svému tělu, že navzdory pokročilému věku dokáže v sobě nosit život, a i té dušičce, co mi dala šanci tentokrát. Děkuju mojí malé skřítce, že se tam vrtí, kope a dělá přemety, a tím mi každý den dává najevo, že se jí pořád daří, pěkně roste a procvičuje si ručky a nožky, aby byla připravená na svět venku a na všechna dobrodružství, která nás spolu čekají. A děkuju Mikešovi, který je pro mě tím nejlepším trpělivým, tolerantním, hodným, milujícím a podporujícím partnerem, a nepochybuju, že už brzy bude tím nejlepším možným tátou pro naše dítě.
