Ačkoli jsem s blížícím se Silvestrem každoročně psala spíše výběry nejlepších filmů, vzhledem k tomu, jak málo jsem toho letos viděla a jak moc odlišným směrem se letošek celkově ubíral, rozhodla jsem se, že si tu udělám roční rekapitulaci spíše po hudební stránce. Trochu je to inspirováno tím, jak spousta lidí sdílí svůj rok na Spotify, jelikož ale místo toho používám Youtube Music, prostě si výběr písniček, které budu mít s letošním rokem a letošními zážitky spojené, vytvořím tady. Tak jdeme na to :)

1) Bryan Adams - Shine a Light

Jak by řekl můj kamarád Mirek: "Nějaký ty shinalighty a smalltowny." Písnička spojená s naším roadtripem do Klagenfurtu na koncert Bryana Adamse v listopadu 2019. Za mě skvělej, nakopávací song, co člověku instantně zlepší náladu, tím spíš, když ho zpívá hala plná lidí. Ale i jako samostatný soundtrack k cestě autem je parádní.


2) Philip Philips - Home

Rok 2019 byl pro mě rokem, kdy jsem si dávala hodně životních oblastí do pořádku a postupně jsem se přestala plácat v mnohých záležitostech, v nichž jsem se už plácala roky. Zatímco já každodenně pracuju na svém "zenu", na tom být v klidu, mít v životě pořádek, nikam se nehnat a být spokojená, vidím kolem sebe hodně blízkých lidí, kteří se plácají zase ve svých problémech. Každý bojujeme svoje bitvy a tahle písnička mi to připomíná. Symbolizuje pro mě takové to "vím, že jsi v háji, ale když budeš chtít na chvíli utýct, můžeš utýct ke mně, jsem tu pro tebe."


3) Vance Joy - Mess is Mine

Podobný styl i nálada písničky jako v předchozím případě, skoro by se z toho dalo udělat téma roku 2019. Tvůj chaos je můj chaos, klidně na mě kus hoď, pomůžu ti to protřídit. U obou mám samozřejmě (bohužel) v hlavě jednoho konkrétního člověka, ale platí to i obecně. Nejsem moc pomáhací typ, moc to neumím a většinou navzdory snaze lidem spíš přitěžuju, ale už jen to uvědomění, že (poprvé v životě?) nejsem úplně v háji sama a vůbec někomu pomoct můžu, je pro mě docela úspěch.


4) Mark Knopfler - What It Is

Písnička, kterou jsme poslouchaly se ségrou v chatce v létě na Mácháči, což byla za rok 2019 moje jediná letní dovolená. Díky této písničce (a písničce Sultans of Swing, kterou mám na jednom z CDček v autě) jsem pro sebe tak nějak objevila Marka Knopflera, který byl v tomto roce pak mým asi nejvíce poslouchaným interpretem. Nejspíš proto, že je geniální. Možná. Nevim, žejo.


5) Divokej Bill - Pták

Takový to, jak od nějakýho interpreta posloucháš všechno, znáš všechny texty všech songů, a jak to furt posloucháš, tak tě ty na první pohled skvělý songy postupně přestávaj bavit, a začínáš se víc a víc zažírat do songů, co ti původně ani nestály za moc pozornosti, a postupně objevuješ další a další poklady. Tenhle song mě nikdy moc nebavil, až letos, kdy ho Billové v převlečení za Drum Bun hráli na lednovém koncertě v O2 areně. Zejména hned na začátku pasáž "Další ráno a mně se zdá, že moje místo je jinde než já.." mě hodně provázela začátkem roku, než jsem provedla všechny potřebné změny a letošní životní posuny.


6) Red Hot Chili Peppers - Dark Necessities

RHCP se mnou byli po celý rok více než kdy dřív a bylo opravdu těžké vybrat jeden konkrétní song. Dark Necessities vyhrávají ze dvou důvodů - jednak jsem ho díky skvělému začátku umístila jako track č. 1 na své RHCP výběrové CD na dlouhé cesty autem, takže má v mém životě rádoby výsadní pozici... a za druhé jsem během letoška taky trochu objevila, že "dark necessities are part of my design" (ajajaj). Další dva songy, které jsem zvažovala od RHCP uvést jako reprezentanty roku 2019, byly Get on Top a The Zephyr Song.


7) Mumford and Sons - Guiding Light

Mumford and Sons je další skupina, od níž bylo těžké vybrat jednu konkrétní skladbu. Jelikož ale hodně věcí od nich poslouchám mnohem déle než rok a u Guiding Light jsem si docela jistá, že jsem ji objevila nedávno, volím právě tuto. Ale Mumfordi jsou naprosto skvělí, ať si pustíte téměř cokoli, a fakt doufám, že se mi někdy poštěstí je vidět naživo.


8) James Bay - Hold Back The River

K tomuto nemám moc co říct, je to trochu prostě mainstream, ke kterému nemám žádný extra citový vztah, ale počet přehrání mi tak nějak říká, že jsem to slyšela hodněkrát a že mě to prostě baví. Nějak to zapadá do mojí celoroční nálady. Takže bez dalšího vysvětlování, tady máte.


9) Mark Knopfler - Romeo and Juliet

Naprosto překrásnej song, ke kterému skoro ani nemám slov. Jak říkám, Knopfler vládne mému roku, a protože u něj to je téměř co písnička, to masterpiece. "..finds a convenient street light, steps out of the shade, says something like - you and me babe, how about it" nebo část s "Juliet, when we made love you used to cry, you said I love you like the stars above, I love you baby till I die", mám pocit, že ze všech lidí, kteří se snaží lásku nějak verbálně popsat, to Mark Knopfler umí snad nejlépe. A "there's a place for us, it was just that the time was wrong", to asi trochu popisuje i můj život.


10) Armin van Buuren - Blah Blah Blah

Na konec něco z trochu (úplně) jiného soudku. Písničku, kterou mám spojenou s dalším kamarádem, Jirkou, kterého znám teprve od léta a ještě se mi asi nestalo, že bych si s někým na první dobrou takhle rozuměla. Natož z člověkem z druhého konce republiky, kterého jsem poznala přes internet. Pochybuju, že se mi taková zvláštní věc bude někdy opakovat.

Když jsem měla jednou špatnou náladu a tak nějak jsem se cyklila v negativních myšlenkách, poslal mi šestihodinový záznam Armina van Buurena znějakého fesťáku, což mě z depresivních hlubin vytáhlo a parádně nakoplo, a tahle hudba je dodnes mým lékem na různé druhy splínu. Díky, bro :)



A to je vše z mého narychlo vytvořeného playlistu pro rok 2019. Uvidíme, co přinese další rok, minimálně po hudební stránce ale nemám nic proti tomu výběr opět sdílet. Třeba vás něco z toho také poinspiruje :)

Ach, sci-fi. Já mám tak ráda sci-fi. Rovnou a bez mučení přiznávám, že nejsem žádný sci-fi odborník, spoustu naprosto skvělých sci-fi filmů jsem neviděla vůbec či jsem je viděla jednou a ani si je moc nepamatuji... Rovnou proto začneme disclaimerem: Nejedná se o žebříček nejlepších sci-fi filmů. Jde naopak o seznam mých nejoblíbenějších sci-fi (stejně jako třeba csfd má separátní žebříček na "nejlepší" a "nejoblíbenější") bez ohledu na pořadí. Jsem si plně vědoma toho, že spousta filmů, na které ráda a opakovaně koukám, jsou totální béčka, a je mi to fuk.

A než se do toho pustíme, ještě jeden disclaimer: Vynechávám superhrdinské filmy. Marvel, Dark Knight, Man of Steel a další by nám zdejší výběr trochu rozbily, nejspíš jim v budoucnu radši věnuju samostatný článek. Tak jo, jdeme na to:

Ender's Game

Film, co mě zaujal natolik, že jsem se následně zažrala do knižní předlohy. Potom do pokračování. Potom přišlo zkouškové a musela jsem Endera vyměnit za učebnice, a znovu jsem se k tomu už nedostala. Rozhodně si jednou chci ale přečíst celou ságu, protože to je přesně druh literatury, co mě neskutečně baví.

Co se filmu týče, sice je oproti knize dost zkreslený, ale v některých věcech více realistický. Ender Wiggin, extrémně chytré, talentované a učenlivé dítě, na sebe musí převzít zodpovědnost vojevůdce a bojovat pro lidstvo s nepřátelskou rasou, hmyzáky. Můj hodně velký favorit, koukám na něj pravidelně jednou za několik měsíců a ráda všem doporučuji.

Arrival

Film oprávněně nominovaný na mnoho Oscarů, hodně, hodně, hodně dobré sci-fi. Není vůbec akční, spíš přemýšlivé, současně udržuje napětí a současně se před vámi samo od sebe tak nějak rozprostírá a postupně vše začíná dávat smysl. Doporučuji na to koukat, když nejste úplně unavení, mluvím z vlastní zkušenosti. Ale za mě opravdu jedno z top scífek, co znám.

Star Trek Into Darkness

Seriál Star Trek jsem zatím ještě neviděla, nejsem moc seriálový typ, ale nové Star Treky - jako filmy - jsou výborné. Tedy podle mě minimálně ty dva od J. J. Abramse. V momentě, co sérii přebral Justin Lin, tak nějak mě to přestalo bavit. K Into Darkness potřebujete vidět předchozí díl, takže tímto asi rovnou doporučuji vidět oba filmy, jak Star Trek (2009) tak potom Into Darkness (2013). Into Darkness je navíc přesně jeden z filmů, jehož trailer znám nazpaměť, protože je to prostě čistá a ničím nezředěná epičnost. Now, shall we begin?

Equilibrium

Tak neasi, naprosto geniální dílo. V podstatě ho zmiňuju jen pro úplnost, nevěřím, že by někdo tento snímek neviděl či neznal. Christian Bale celý film táhne a ústřední myšlenka, ač možná neoriginální, je dost dobrá na to, aby mě jednou za čas nalákala zpátky a abych se chtěla podívat znovu. Příběh se odehrává v nedaleké budoucnosti, kde je povinností si pravidelně stříkat do těla látky, které vypínají veškeré city a emoce, aby se předešlo válkám a mezilidským konfliktům.

TRON: Legacy

Když jsem na tomto filmu byla v roce 2010 v kině, pamatuju si, že jsem to hodnotila jako totální béčko, na csfd jsem mu s odřenýma ušima dala 3 hvězdičky a považovala téma za uzavřené. Jenže zajímavý vizuál a skvělý soundtrack mě donutily po nějaké době na film kouknout znovu, a pak ještě jednou, a pak zase, a postupně jsem přidávala hvězdičky, až je z něj jeden z mých nejoblíbenějších a nejčastěji sledovaných filmů vůbec.

Avatar

Kdo mě znáte, víte, že ulítávám na takové té mainstreamové konzumní epičnosti. A tohle, milé děti, to je prostě megabiják. Jeden z těch filmů, který prostě viděli všichni, a když někdo řekne, že ho neviděl, způsobuje tím ostatním šok. Já sama jsem ho v kině viděla 4x, z toho třikrát v době premiéry a jednou, když se vrátil do kin při příležitosti otevření prvního českého 4DX sálu. A šla bych na něj znovu. Mě si získal příběh především ústředním konfliktem mezi lidmi, co se pomocí hrubé síly a technologií ženou za ziskem, a těmi, kdo žijí v nenásilném a respektujícím souladu s přírodou... ale i bez hlubších myšlenek je tento film geniálním zážitkem a mistrovským dílem.

Looper

No jo, cestování časem, časové smyčky a další podivnosti, to je moje. Natož když se proti sobě v akčním filmu utká jeden a ten samý člověk - jeho přítomnost versus budoucnost. Joseph Gordon-Levitt versus Bruce Willis, to je prostě sázka na jistotu. V některých momentech je film trochu moc násilný, přecejen je to víc akčňák než typické sci-fi, ale nejsem žádný máslo a i přes sem tam nějakou krev, usekaný končetiny a mozky film doporučuji a moc ráda se na něj jednou za čas dívám. A vždycky mě znovu a znovu překvapí, jak je ten film a zejména jeho závěr svým způsobem geniální.

Inception

Jedno z mnoha mistrovských děl Christophera Nolana. Film, u kterého asi nikdy nepřestanu litovat, že jsem ho neviděla v kině - doma na telce to je sice taky zážitek, ale není to ono. Originální myšlenka, opět několik časových rovin, ale nezvykle nikoli v lineárním pojetí, kde jen po časové lince skáčeme dopředu a dozadu (jako je to třeba v Looperovi či Arrivalu). Zde se jedná o výlet do hlubin a ještě větších hlubin lidské mysli... no, opět, kdo neviděl, máte co dohánět.

Contact

Film krapátko staršího data. Měla jsem ho mezi nejoblíbenějšími filmy hlavně v minulosti, nedávno jsem ho viděla po opravdu dlouhé době a s dnešními sci-fi se tak úplně srovnávat nedá (zejména díky pomalejšímu začátku, který může být pro dnešního "rozmazleného" diváka hůře stravitelný), přesto jde ale o senzační snímek plný hereckých hvězd v hlavní roli se skvělou Jodie Foster, a kdybyste nevěděli co s volným večerem, doporučuji.

Martian

Další z těch, co nikdy neomrzí. Když jde o život tak jako tak, proč si z toho neudělat srandu, že? Tím, že se budeme z nastalé situace hroutit, většinou ničemu nepomůžeme. Matt Damon v roli vytrvalého a nezlomného astronauta/botanika, kterého jeho kolegové nechali omylem samotného napospas na Marsu, baví i překvapuje (před tímto filmem bych nikdy neřekla, že se mi Matt Damon bude hodit na roli vědce), a toto scífko také propaguju, kudy chodím.



To je z mého výběru sci-fi vše, ačkoli vím, že jsem nezmínila kvantum skvělých filmů (2001: A Space Odyssey, Blade Runner, Planet of the Apes atd. atd.), které jsou kvalitou s tímto seznamem nesrovnatelné a ráda se na ně dívám jednou za čas... toto jsou moje jistotky, ke kterým se vracím, když mám náladu na časové smyčky, výlety do vesmíru a jiná vědecko fantastická dobrodružství :)

V první řadě bychom si měli ujasnit, že animované filmy zdaleka nejsou jen pro děti. S tím počítají i tvůrci, a ačkoli to možná začalo tak, že se pokusili udělat návštěvy kina trochu snesitelnější pro doprovázející rodiče, moc pěkně si rozšířili cílovou skupinu. Je také fakt, že dnešní dospěláci už jsou často z generace, která na filmech od Disney či Pixaru vyrůstala - a tvůrci na ni stále myslí, což je ultimátní win-win.

Já chodím na animáky do kina běžně, sama či s přáteli, stejně jako si je ráda pouštím doma. Animáky jsou naprosto skvělá "meducína" na špatnou náladu nebo i nemoci - když ležím doma s chřipkou či mi je jakkoli ouvej, animáky mi vždy zvednou náladu, přestanu myslet na bolístka a trápení a cítím se lépe. A i když některé z mainstreamových animáků mi nikdy k srdci nepřirostly (např. Toy Story, a ne, nestydím se za to), mám tu pro vás svůj naprosto subjektivní žebříček toho, co je ve světě "současných" kreslených pohádek podle mě nej.

1) Tangled (Na vlásku)

Naprosto nejlepší animák ever, nebo minimálně nejlepší disneyovka, patnáct hvězdiček z deseti. Zatím jsem na žádném filmu nebyla v kině víckrát než na Tangled (konkrétně 5x) a od té doby jsem ho viděla nesčetněkrát doma. Kdyby to vrátili do kin, jsem první, kdo si kupuje vstupenku. A i když je český dabing podle mě snesitelný (a to říkám o máločem), v originále má film parádní grády, spoustu nepřeložitelných vtipů a taky geniální soundtrack. Teď mě omluvte, jdu si zpívat a česat si u toho vlasy.

2) Moana (Vaiana)

Nikdy by mě nenapadlo, že propadnu Disney princeznám. I mladší ségře jsem kvůli tomu k smíchu. Ale úžasné animace, promyšlené vtipy, dokonalé soundtracky, dojemné happyendy a spousta skrytých ponaučení způsobily, že mě tvůrci v Disney mají omotanou kolem prstu... a ani se nebráním. Moanu jsem v kině viděla také několikrát, naštěstí šla v originále od začátku, a je to moje naprostá srdcovka :)

3) How to Train Your Dragon (Jak vycvičit draka)

Film, co mě hodně překvapil, hodně pobavil a dodnes na něj ráda koukám. Dokonce i s dabingem (jo, já). Draci jsou podle mě naprosto roztomilí a chrabří vikingové drakobijci jakbysmet. Rozhodně tenhle film patří k tomu nejlepšímu, co do mainstreamového animovaného světa patří.

4) Finding Nemo (Hledá se Nemo)

Pro čtvrté místo jsme sáhli trochu více do historie. Hledá se Nemo je nejspíš jediný film, který jsem nikdy neviděla jinak než s českým dabingem... a ani o to nestojím. (Z toho důvodu i trailer vkládám v CZ.) Český dabing tohoto filmu je geniální a kdysi - teď už bych to s takovou přesností nedala - jsme ho se ségrou uměly snad celý nazpaměť. Dodnes v běžné konverzaci používáme hlášky z filmu. Tenhle animák je totiž "naprostááá špica!" a asi bych si ho co nejdříve měla dát znovu, pro osvěžení paměti.

5) Wreck-It Ralph (Raubíř Ralf)

Podle mě žhavý kandidát na nejdojemnější animák. Jako typická žena, tedy emocionální bytost, nemám problém se rozbulet víceméně u čehokoli, Ralph je však sázkou na jistotu. Dojemný příběh o přátelství outsiderů, kteří na sebe v podstatě zbyli, hrdinů, kteří jsou ostatním pro smích... v prostředí staré arkádové herny, no, kdo neviděl, nedocení. Doporučuji (tedy aby bylo jasno, mluvím o prvním dílu) úplně všem.

6) Big Hero 6 (Velká šestka)

Bezdůvodně podceňovaný a rychle zapomenutý animák, co si zaslouží mnohem více pozornosti, než jí dostal, když před pár lety proletěl českými kiny. Akční, superhrdinský, ale současně plný milého a chytrého humoru, který zajišťuje Baymax, jenž by ve své rozkošnosti mohl konkurovat i Bezzubkovi z Jak vycvičit draka. Film navíc obsahuje naprosto výbornou potitulkovou scénou i Stana Leeho. Big Hero 6 je jednoduše kombinací všeho dobrého z animáků a všeho dobrého z komiksových superhrdinských akčňáků.

7) Ratatouille

Animák pro ty, kteří mají rádi jídlo (jako já) a cestování (asi taky já). Příběh vypráví o trdlu, co se úplnou náhodou dostane do kuchyně slavného pařížského šéfkuchaře, i když vařit absolutně neumí, a o krysákovi, co vaření miluje, ale není mu to souzeno.. protože to je krysa. Další nečekané přátelství, navíc láska v prostředí Paříže... a hlavní roli ve filmu v podstatě hraje jídlo. No co vám budu, tento film snad natočili (naanimovali?) pro mě.

8) Song of the Sea (Píseň moře)

Tak trochu jiný animák - grafika, kterou s nějakým Pixarem či Disney nemá smysl srovnávat. Kašlat na mainstream, tohle je nejkouzelnější, nejpoetičtější, nejroztomilejší animák, který vypráví příběh keltské mytologie o selkie, což je něco jako mořská víla v tulení kůži, kterou jde uvěznit tím, že jí kožíšek seberete. Něco jako s Dobbyho ponožkou, když selkie svůj tulení kožich získá zpět, získá tím i svobodu.

9) The Secret of Kells (Brendan a tajemství Kellsu)

Když už jsme u filmů Tomma Moora, musím samozřejmě zmínit i Secret of Kells, další z naprosto nádherných pohádek inspirovaných severskou mytologií, stejně jako dodnes slavnými Kellskými středověkými knižními malbami. Tyto dva filmy, ačkoli do zbytku seznamu absolutně nezapadají, pořád patří mezi mé nejoblíbenější animáky, a pokud jste je neviděli, určitě se podívejte. To jsou filmy, co prostě pohladí po duši :)

10) The Secret Life of Pets (Tajný život mazlíčků)

Na rozdíl od většiny ostatních jmenovaných, zde mám na mysli oba dva díly. Přiznávám se, že jsem je zatím vždy viděla ve společnosti super lidí a pár kapek alkoholu, což však nepochybně jen podtrhlo můj zážitek. Mazlíčci jsou legrace taková, že jsem v kině málem smíchy spadla ze sedačky. I když nemají zas tak dobré hodnocení, každý, kdo kdy měl psa, kočku či jiného mazlíčka (a že já jich měla spousty), se určitě zasměje, protože jejich typické charakterové vlastnosti jsou zobrazeny do puntíku přesně.

BONUS - Skutečně nejlepší animák

The Little Prince (Malý princ)

Proč není prostě na vrcholu žebříčku? Tenhle film je mimo žebříček. Nemůžu se na něj dívat nijak často, ve skutečnosti jsem ho viděla teprve dvakrát a zase si to nějakou dobu pošetřím. Malý princ je knížka, která mě provází celým životem, a teď se z toho - nejspíš bohužel - stal i díky filmu mainstream, knihkupectví jsou plná merche, hrníčků, bločků, tašek... aspoň že zachovali původní vizuál.

Malý princ byl první knížka, co mě rozbrečela. Pamatuju si to jako včera. Tehdy jsem ještě vůbec nechápala, o čem to je, vím, že jsem nad tím i přemýšlela, a tehdy jsem si na dítě na prvním stupni ZŠ celkem rozumně řekla, že to třeba pochopím časem. Ale i tak se mě to hluboce dotklo. A tento film mi dělá totéž. Něžně, opatrně hraje na struny mojí duše, jako by se snažil mi neublížit, ale přesto napřímo a důrazně poukázat na všechna moje bolístka. Na moje strachy. Na můj život a všechno, co je s ním špatně. Miluju tu knihu, miluju ten film, ale opravdu brečím od začátku do konce, proto si také dávkuju dívání jednou za několik let.

Tento film není součástí žebříčku, protože se na něj nekoukám, když potřebuju rozveselit, rozptýlit mysl, aby se tělo mohlo uzdravovat, když potřebuju odlehčit náladu nebo si odpočinout. Na Malého prince koukám, když potřebuju připomenout, co jsem zapomněla. Když potřebuju poodstoupit a podívat se na svůj život z jiné perspektivy, když potřebuju nastavit zrcadlo, uvědomit si automatické chování, které jsem se naučila v sebeobraně, ale nyní mě už nechrání před nebezpečím, ale brání mi žít. Koukám na něj, když nedokážu pojmenovat svoje strachy, a tudíž jim nemohu čelit. Koukám na něj, jen když se dlouho cítím jen jako loutka zmítaná okolnostmi a potřebuju nějaký impuls, něco, co se zaručeně dotkne mého srdce a zase mě to probudí k životu.


Každopádně pro ty, kteří moje poetické kecavo nedávají a nemůžou se s něčím takovým ztotožnit: Představte si Malého prince na nultém místě, před všemi ostatními animáky. A rozhodně se na něj podívejte, pokud jste ještě neviděli.

To je vše z mého výběru, uvidíme, co se mi podaří sepsat příště. Do té doby se mějte krásně :)

Ploužáky miluju. V dnešní době už se na diskotékách nehrajou, nevim proč. Asi se na to nedá dost dobře pogovat a lidi by se asi cejtili trapně, kdyby se měli rozdělit do párů a bejt několik minut v těsný blízkosti někoho druhýho, kdo nemusí nezbytně bejt jejich boyfriend/girlfriend (nebo klidně i jo)... a měli by s tim danym jedincem sdílet sebe, tu chvíli a všechny emoce s daným songem spojený. Těžko říct. Asi už jsem stará, fakt je mi líto, že některý věci nejsou jako dřív.

Každopádně i když si na ploužák zatancujete maximálně jako vedoucí na táborový diskotéce, pořád je můžete poslouchat, když ve slabý chvilce brečíte na podlaze v kuchyni vedle napůl snědenýho polárkáče, případně když příjemně ovínění pomýšlíte na hezkou chvilku s člověkem, s kým víte, že to neklapne, ale nenecháte toho, protože i snění je lepší než nic. A podobně.

Vím, že je to individuální, a každý má asi své nejoblíbenější. Toto je čistě mých Top25, a vsadím se, že jsem stejně na něco zapomněla a cca za měsíc až dva si budu rvát vlasy... i když je to vlastně jedno a o nic nejde. :)

1) Aerosmith - I don't want to miss a thing

Když se řekne "ploužák", tohle je to první, co mě napadne. Na to brečíš, na to tancuješ, na to vypneš okolní svět a prostě to prožíváš, ať chceš, nebo ne... Což je pocit, kterej mně moc věcí nedává. O prvním místě jsem fakt nemusela přemýšlet ❤



Moje naprostá srdcovka, kvůli který beze srandy dodnes chodim na RedHoťácký Revivaly, abych si ji poslechla živě, aspoň v ňáký formě. Mám ji napůl spojenou s táborama, napůl s tátou, netuším, jak to vzniklo, ale je to úžasnej song, kterej si jsem schopná naprosto užít, ať už v klidu ve sluchátkách, nebo kolem půlnoci někde v klubu tak nahlas, že mi to rve bubínky. Tenhle song je prostě láska :)

12) Robbie Williams - Angels

Kdo jste ještě neviděli, nečtěte, poněvadž spoilery... na druhou stranu myslím, že všichni, komu na tom nějak záleží, už stejně alespoň jednou viděli, takže směle do toho.

Avengers: Endgame jsem viděla zatím dvakrát. Kupodivu mi to podruhé přišlo mnohem kratší než poprvé (většinou to bývá naopak, když na něco jdu víckrát)... ale to jen tak pro zajímavost. I když jsem věděla, že žádná potitulková scéna nebude, seděla jsem v sále do poslední chvíle, protože všechna ta jména v rolovacích závěrečných titulkách si zaslouží obrovský respekt. Marvel jako takový si zaslouží obrovský respekt.

Vytvořili něco naprosto nevídaného - kvantum blockbusterů, naprostých trháků, které nám postupně dávkovaly jednotlivé zdánlivě nesouvisející příběhové linky, které se postupně začaly proplétat, až se propletly v Infinity War a byly zakončeny v Endgame.

Jakoby.. buďto máš seriál. Nebo máš film v kině, co má někdy třeba i tři díly, ale ve výsledku už je to často natahovaný a lidi si spíš stěžujou, že to pokračuje, protože z toho tvůrci chtějí vyždímat, co to dá. Jsou samozřejmě světlé výjimky, ale je jich zanedbatelné minimum.

No a pak je tady Marvel. Marvel a jeho filmy o jednotlivých hrdinech, filmy o pozemských hrdinech Avengerech, o bozích a polobozích z bájných světů podle severské mytologie, filmy o vesmírných Strážcích Galaxie, filmy o kouzelnících jako Dr. Strange a o skrytých technologicky vyspělých státech, jako je Wakanda.... tolik odlišných superhrdinů z tolika různých prostředí, že kdyby se to snažil spojit kdokoli jiný, nejspíš z toho vyjde neskutečná slátanina.


A i když jsme si po opadnutí prvotního nadšení z Iron Mana a prvních Avengerů tak nějak na velkolepost, barevnost, napínavost i humor MCU zvykli, pořád nás bavilo chodit na každý další nový film do kina, sledovat nenápadné reference a náznaky spojitosti s předchozími filmy i potitulkové scény odkazující na filmy, které teprve měly přijít... Říct mi pár let zpátky, že tohle všechno bude v nějaké formě rozumně, důstojně (to znamená adekvátně velkolepě) a smysluplně ukončeno, asi nevěřím.

To, co pro nás nic netušící diváky po léta byla zábava a jakási kino-povinnost, byla celou dobu také "předehra", příprava na nejepičtější bitvu v dějinách kinematografie. Protože to přesně Endgame je, hned vysvětlím proč.

Nejepičtější bitva v dějinách kinematografie

Ne že by v minulosti filmy neposkytovaly velkolepé bitvy. Tisíce počítačově naklonovaných vojáků samozřejmě působí úchvatně, stejně jako naopak např. početně slabší, ale o to lépe natočená 300: Bitva u Thermopyl. Určitě by mi každý byl schopen poradit alespoň jeden film, kde závěrečná bitva fakticky stála za to.

Jenže bitva v Endgame má v jedné věci navrch. Díky tomu, že se sešli v závěrečné bitvě jednotlivci či menší skupiny, s nimiž jsme měli tu čest se potkat už v předchozích velkofilmech, prostě jsme je znali. Neznali jsme jen hlavního hrdinu a jeho nejlepšího kamaráda. Neznali jsme ani 5 nebo 10 postav. Znali jsme jich desítky. Žádný film - i kdyby měl čtyři hodiny nebo dokonce více dílů - nás nestihne seznámit s armádou tak, že znáte postavy jménem, víte, kdy a proč se ke skupině připojili, znáte jejich minulost i jejich schopnosti a jejich motivace.

Když je váš oblíbený hrdina v oslabení, téměř sám proti obrovské nepřátelské armádě, je fajn, když mu přijde pomoct kdokoli. Ale když se na bitevním poli objevují další a další postavy, které rádi vidíte ne proto, že pomůžou tomu jednomu, kterého znáte, ale proto, že znáte je a třeba se vám i stýskalo, má to úplně jiný efekt. Jako když se po delší době sejde parta skvělých přátel, co se znají od dětství. Nebo tak něco. Nevím jak vás, ale mě to teda rozsekalo.

Dokonale dotažené do konce

Další obrovské pozitivum zatím posledních Avengerů je dotaženost. Některé další kapitoly se samozřejmě otevřely a v nějaké formě můžeme očekávat pokračování (např. jako zmizelá Gamora na konci), na druhou stranu Endgame jako by vyřešila všechno, co už jsme ani nečekali, že dojde do zdárného konce.

Skvělým příkladem je prazvláštní vztah Tonyho Starka s otcem. Věděli jsme, že to mají (měli) složité, a prostě jsme to tak brali, spíš než abychom čekali, že se to nějak vyřeší. A přesto jejich krátké setkání bylo jako poslední kousek, co zapadne do skládanky. 1) ...už samotný fakt, že si rozuměli, by v podstatě stačil. Navíc ale 2) Howard pomohl Tonymu s jeho "misí" tím, že mu podal zapomenutý kufr, což je v podstatě detail. 3) Tony dal Howardovi radu ohledně výchovy svého syna - tedy sebe - kterou pokud by Howard dodržel, jejich vztah by byl napraven. 4) Howard dal naopak Tonymu podnět ohledně upřednostňování svých zájmů před obecným dobrem, což nejspíš vedlo i k tomu, že navzdory svému slibu obětoval sebe (a tedy svou rodinu) pro dobro ostatních. Smrt Tonyho Starka samozřejmě byla očekávaná, ale z pohledu diváka-fanouška byla provedena tím nejlepším, nejsprávnějším možným způsobem. Jako by s Iron Manem celé Avengerovské šílenství začalo a mělo s ním i skončit.


Další příklad byl romantický příběh Steva Rogerse s Peggy - tedy romantický příběh, který nikdy tak úplně nezačal, spíš byl naznačen kdysi dávno ve filmu Captain America: První Avenger. Ani v tomto případě by mě nenapadlo, že tato dějová linka bude kdy zdárně ukončena, osudová láska naplněna a jejich vztah dostane další šanci. No prostě, co víc si přát.

Vždycky něco

Vím, že se jedná v podstatě o výčet pozitiv a z filmu jsem si obrazně řečeno sedla na prdel... Vždy se samozřejmě najde něco, co jde vytknout. V tomhle případě typicky americká potřeba neurazit žádnou menšinu. Zmínka homosexuálního rande na začátku, feministická vložka uprostřed bitvy, která byla v podstatě dějově naprosto nesmyslná, Sam - tedy černoch - v nové roli Captaina America... Všechno to na mě působí, že je to tam pro sichr, aby nikdo nemohl nic říct. Ale zase, mohlo by být mnohem hůř. Tohle je ještě velice snesitelné.


Mohla bych samozřejmě pokračovat ve chvalozpěvech, ale už takto je článek o dost delší, než kolik je kdokoli ochotný číst. Takže závěrem: Avengers Endgame sám o sobě je prostě film. Ale jako závěr více než dvacetidílné série trháků, které naplnily kina k prasknutí, jako velkofilm stojící na vrcholu hory postavené z velkofilmů, prostě, nedokážu najít slova, která vyjadřují údiv, fascinaci a obrovský respekt, který ve mně tenhle snímek vyvolává. Klaním se. A že jde o naprostý vrchol konzumerismu a že je to točeno už roky za účelem vyprodání kinosálů a zisků, zisků a ještě větších zisků....... tak ať. Dělají to fakt dobře a zaslouží si to.

PS: Je mi jasné, že Marvel nezahodí, co tu vybudoval, a čeká nás pokračování a možná i další prequely. To nic nemění na tom, že jsou Avengers: Endgame skvělým uzavřením jedné velké kapitoly.