(článek vydávám asi měsíc po tom, co jsem ho napsala, což bylo ještě před porodem - to jen kdyby to někomu časově neštymovalo) 

Brzy - doslova každým dnem - se mi narodí dcera. Hodně teď přemýšlím a reflektuju nad životem a nad tím, co všechno jsem musela projít, abych nakonec došla právě sem. A říkám si, že až se rozhodne vykulit na svět, budu mít hodně jiné starosti a na tohle nebude čas a ani mozková kapacita, tak proč sem nějaké to sebereflexní okénko ještě teď nevypsat.

Moje rodina byla od začátku chaos. Nepamatuju si svoje rodiče spolu, stihli se rozvést tak rychle. Moje mamka si okamžitě našla náhradu a budovala vesele rodinu dál (mám o dva a půl roku mladší sestru), aniž by se moc pozastavovala nad tím, kde do toho všeho patřím já. Samozřejmě kdo ví, jak to tenkrát všechno bylo, ale představuju si, jak ve svých 24 letech sama hledala štěstí a tu svou správnou rodinu, že na to, jak to všechno vnímá to pískle, co s sebou táhne z prvního manželství, se moc nedívala. Nebo alespoň já, když mi bylo 24, bych se asi moc nedívala. Nebo třeba bych se dívala, ale až roky hledání sama sebe, roky dobrých a špatných vztahů, roky hledání příčin věcí a roky terapie mi umožňují se nejen dívat, ale i vidět.

Upřímně si myslím, že moje mamka dodnes nechce některé věci vidět z pohledu kohokoli jiného než sama sebe, a jakékoli snahy o "prosím, pochop, že to a to jsem vnímala tak a tak a třeba mě to bolelo" zamete pod koberec pomocí obligátního "no, tak jsem blbá máma, no", a změní téma. Nechci dělat, že jsem lepší - doslova ještě ani máma nejsem a už teď vím, že když dám všechno do toho, abych pro svoje dítě dělala to nejlepší, a ono mi pak začne vyčítat, co všechno jsem pokazila (což se nevyhnutelně v nějaký moment stane), asi taky nebudu úplná hrdinka. Jen říkám, je to dávno, už jsme obě dávno dospělé, a konverzace, ve které si strany upřímně vymění svůj pohled na to, co kdysi stalo, byť třeba nepříjemná, by nám mohla pomoct některé věci trochu zahojit.

Zpátky k příběhu. Moje mamka spolu se svým novým mužem a novým dítětem (a taky se mnou) se přestěhovali na nové místo a začali tam budovat domov. Různé věci se v průběhu let měnily, různé problémy se řešily, jak to tak v životě chodí, a časem se jim ještě narodil můj brácha. Během toho celého já jsem každý druhý víkend jezdila na návštěvu k babičce se svým tátou. Ne k němu domů - protože bydlel v Praze, což bylo daleko, a taky neměl úplně kid-friendly zázemí a tou dobou myslím že ani vlastní auto, aby mě tam dovezl - ale k babičce, z čehož se často vyklubal víkend, během něhož se mi částečně věnoval, ale z velké části se věnoval taky svým společenským povinnostem a následému dospávání kocoviny. Přecijen, hlídala mě babička, tak proč ne, žejo.

Už tehdy jsem se cítila, že nepatřím nikde. V "naší" rodině, "doma", jsem to dítě s jiným příjmením, co je napůl odjinud a nezapadá mezi ostatní, a taky jsem se tam dost dobře nemohla cítit jako doma a jako plnohodnotný člen skupiny, protože jsem díky tátovi měla srovnání a věděla jsem, že jsou rodiny, kde se na děti tolik neřve, kde se nemlátí nebo se jim nevyhrožuje násilím, kde se nezesměšňují a neuráží a dospělí jim pro své vlastní pobavení z jejich reakce nelžou, kde se děti podporují a dospělí se nehádají. Kde se člověk - i malý člověk bez jakékoli síly, moci, autority, plně závislý na ostatních - cítí bezpečně. Věděla jsem, že si nemůžu vybrat, ale kdybych mohla, tak bych do této rodiny patřit nechtěla.

Nepatřila jsem ale ani jinde. Dva víkendy v měsíci u babičky byly sice vždycky jako zasloužená dovolená (minimálně pro můj jinak konstantně napružený nervový systém), ale i tam jsem věděla, že jsem na návštěvě, že tam za babičkou jezdí i všechna ostatní vnoučata, takže pokojíček není můj, ale všech, můj oblíbený hrníček nebo místo u stolu není moje, ale všech..... a táta, který v neděli dospával po mejdanu, zatímco jsem seděla u jeho postele se staženým žaludkem, sledovala hodiny a odpočítávala, kdy mě bude muset jet "vrátit", a postupně se vzdávala toho, že spolu ten den ještě něco stihneme, tomu taky nijak nepomáhal. Babička dělala všecko pro to, abych se tam cítila co nejvíc jako doma a abych se cítila milovaná tak moc, jak asi viděla, že mi žádný z mých rodičů v té době není schopen poskytnout, což jsem skutečně docenila až po letech - tou dobou jsem se prostě cítila jen navíc a nechtěná.

Do toho ve stejném duchu přispívaly i další kolektivy mého života - chodila jsem do dvou různých školek, ve druhé, páté třídě a pak znovu v prváku jsem změnila školní třídu, nikde jsem nebyla "součástí party" od začátku do konce. To je vzorec, co mě pronásledoval opravdu celý život, a teď po třicítce jsem tomu věnovala mnoho hodin terapie a stále si myslím, že to není úplně zahojeno. V mojí hlavě se pořád dokola dalšími a dalšími situacemi potvrzovalo "nikde nepatříš, nikde nezapadáš, všude jsi navíc, všude jsi dočasně, buďto jsi nový vetřelec a nepřijmou tě, a i kdyby ano, stejně budeš za chvíli muset jít o dům dál, ani si nevybaluj kufry a nedělej pohodlí, protože nikdy nic není nastálo, všude jsi jen na krátkou návštěvu". Což není úplně hezký obrázek, zejména když se v hlavě takový obrázek maluje doslova od prvního roku života.

Mamky nový muž - můj nový "táta" - tomu taky nijak nepomáhal. Chtěla jsem nejdřív napsat, že se mi sice nezdálo, že by upřednostňoval svoje ostatní děti přede mnou, ale teď si uvědomuji, že to bylo spíš jinak - všechny dohromady nás srovnával se svou skutečně upřednostňovanou a jedinou opravdu milovanou dcerou z prvního manželství, a často se zdálo, že cokoli ona dělá (ona, která vyrůstala skoro do dospělosti jako jedináček z dobré a hlavně kompletní rodiny, takže už v tom se dost její "úžasnost" jen velmi těžce srovnává třeba se mnou) je pro nás ostatní laťka, které když dosáhneme, teprve tehdy prokážeme svou hodnotu a zasloužíme si lásku, která je jinak za odměnu. Já ho vnímala jako někoho, kdo mi rozbil a ukradl moji rodinu, která nebýt něho potenciálně mohla být - z dětského pohledu to tak dává smysl, až později člověk pochopí, jak komplikované jsou vztahy a že to asi nebylo tak jednostranné - a on na svou obranu říkal, že "musel, když se dozvěděl, že tam je život". Tedy že je máma těhotná a ten "život" jsem já. To nechápu dodnes, proč rozbít dvě rodiny a svést to na dítě, co se tou dobou ještě ani nenarodilo? Myslel si tehdy, že jsem jeho dítě? To nešlo dokázat? Nebo se neobtěžovali a nechali mě prostě existovat napůl mezi dvěma světy, dvěma rodinami, navíc prakticky v roli viníka, a "poper se s tím po svém"? 

Do dospělosti jsem tedy vstupovala velmi zmatená a nejistá, s matnou představou toho, že chci taky rodinu, a chci ji lepší. Možná tehdy ještě trochu post-pubertálně na truc, jakože "já vám ukážu, jak se to dělá", možná spíš jako snahu o to poskytnout svému vnitřnímu dítěti, co nikdy nedostalo. Klid, stabilitu, zázemí a pocit, že někde skutečně patří. Což se v průběhu let ukázalo, že vybudovat z ničeho není vůbec jednoduché, zejména když to člověk nezažil a neví, jak to vypadá. 

Nechci tu vyjmenovávat a rozepisovat všechny svoje vztahy, které k mé současné rodině vedly, ale pár poznatků z těch nezanedbatelných téměř 15 let mojí cesty zmínit musím:

Do svého prvního vážnějšího vztahu jsem vstupovala s tím, že jsem ráda, že mě vlastně vůbec někdo chce, a nesmím si to nijak pokazit. Vzhledem k tomu, v jakých podmínkách jsem vyrůstala a k čemu jsem byla vychovávána, úkol "nijak si to nepokazit" jsem si pro sebe interpretovala jako se vším souhlasit, nepřiznat, že něco nevím, vždycky za všech okolností dělat, že jsme na té stejné stránce, i když si nejsem jistá, o čem ten druhý mluví, neříkat žádné názory, dokud nevím názory toho druhého, protože naše názory se nesmí rozporovat, nikdy neříkat "ne" nebo že se mi něco, co ten člověk dělá, nelíbí, a tak podobně. V mnoha ohledech to i přes tyto poněkud nezdravé predispozice byl jeden z nejlepších vztahů mé vztahové historie, který dokázal dlouhodobě fungovat bez větších hádek a konfliktů, částečně asi protože jsme ještě neuměli úplně dobře komunikovat, částečně proto, že to byl vztah s opravdu pohodovým člověkem, který na rozdíl ode mě oplýval jakousi pro mě nedosažitelnou sebejistotou, vnitřní silou a neochvějnou vírou v to, kým je. (Já se naproti tomu v té době ze všech sil snažila neustále přizpůsobovat to, kdo jsem, tomu, kdo hádám, že ten druhý chce, abych byla, a to mi v mém už tak pokulhávajícím mentálním zdraví nadělalo víc škody než užitku.)

Po svém prvním vztahu jsem automaticky předpokládala, že i ty ostatní budou takové. A světe div se, ony takové nebyly. Mých několik dalších vztahů nabíralo stále rychlejší a bláznivější tempo, které jsem si s tím, co jsem tehdy věděla o lásce, interpretovala (podotýkám velmi špatně), jako že "když vím a cítím silnou přitažlivost hned, tak jsme si souzeni, to je ta pravá láska, kterou člověk zažije jen jednou za život, a budeme spolu tedy šťastní až nadosmrti". Co jsem několikrát mylně vydávala za lásku, bylo jen povrchní silné a krátké poblouznění, které si moje hlava automaticky interpretovala, jako že jsem konečně našla tu pravou spřízněnou duši a něco, kam tedy teď konečně můžu patřit. Tyto vztahy všechny končily velmi špatně, ten první takový byl málem můj konec úplně. Tak moc jsem věřila, že jsem konečně našla to, co celý život hledám, že jsem několik měsíců absolutně nebyla schopna pochopit a akceptovat, že to skončilo, a teď už se nestydím přiznat, že jsem v té době párkrát vážně zvažovala skočit pod metro a měla jsem docela znatelné problémy s alkoholem, které si navíc myslím, že mě svým šikovně otupujícím způsobem před tímto koncem zachránily. Z tohoto vztahu jsem se dostávala možná dvakrát tak dlouho, co samotný ten vztah trval, což si myslím, že hovoří za vše.

Ke všem svým vztahům jsem přistupovala tak, že budou vážné, minimálně několikaleté, a optimálně na celý život, budeme mít svatbu a děti a budeme žít šťastně až do smrti. Žít šťastně taky historicky nebyla nikdy moc moje silná stránka, takže jsem myslím nejeden vztah pokazila prostě tím, že jsem se strašně intenzivně snažila zajistit, aby se naše budoucí hypotetické děti měly dobře - román o všech mých podnikatelských pokusech, do nichž jsem se za každou cenu snažila svoje partnery i proti jejich vůli zapojovat (přece aby děti viděly, jak se rodiče milují a jsou na jedné vlně a jdou za stejným cílem, neasi), si nechám zase na příště, ale jako příklad uvedu třeba to, že jsem jednoho svého přítele vlekla na předporodní kurz v době, kdy jsem nejen že nebyla těhotná, ale zdaleka jsme ani nebyli v situaci se o dítě začít snažit. 

Z pohledu člověka, který ve svém dětství nedostal, co potřeboval, když to potřeboval, a vyrůstal s pochroumanou duší v pochroumané rodině, v níž se většina problémů přímo či nepřímo pojila s chudobou, se to zdálo jako naprosto logické kroky. Když nevíš, jak hledat štěstí, snaž se aspoň předejít neštěstí. Nebo tak něco. Zpětně chápu, že jsem asi na nekteré ty mladé kluky musela působit jako posedlá ďáblem a museli asi cítit úlevu, když se mě zbavili. A upřímně, s mnohými těmito situacemi mám takto zpětně spojeno mnoho studu a je mi líto, jak si mě zejména někteří lidé pamatují, ale současně teď už celkem dobře chápu, proč jsem se chovala, jak jsem se chovala, co bylo za tím, čemu jsem se snažila zamezit a čeho dosáhnout, a snažím se ten stud nějak zpracovat, protože vím, že i když způsob provedení byl často opravdu děsný, úmysly byly vždycky dobré.

Už v předchozím článku jsem psala, jak jsem neúmyslně otěhotněla ve stejném věku, jako moje mamka tenkrát se mnou, a jaké to bylo rozhodnout se, jestli to s tím "dělat tu rodinu lépe" myslím vážně. Kolik dalších let jsem pochybovala, že jsem udělala tu správnou věc, a jak ve mně s blížící se a následně překročenou třicítkou vzrostla taková panika, že já rodinu nikdy mít nebudu, že moje možnosti byly buďto mít dítě mladá, se zjevně nevhodným partnerem, a dát tomu dítěti do vínku stejný chaos a bolest, z jakého se celý život snažím vyhrabat já, a nebo nic... Měla jsem několik vztahů, které jsem ukončila ne proto, že bych v nich nevydržela já, ale proto, že jsem si představila, že s tím kterým partnerem vychovávám děti, a věděla jsem, že to pro ně nechci. Když se to tak vezme, hodně věcí v mém životě jsou, jak jsou, právě proto, že když jsem nevěděla, co zvolit, volila jsem pro budoucí děti.

Z některých vztahů jsem moc ráda, že jsem odešla - pro svoje zatím neexistující děti, i pro sebe. Uvedu jeden příklad za všechny: Měla jsem třeba cca tříměsíční vztah s mladíkem, který neměl žádnou představu osobního prostoru a neslyšel odmítnutí. Např. když se rozhodl, že chce, abych se před ním nestyděla a cítila se před ním pohodlně, šel se mnou na záchod a nutil mě před ním čůrat, že nás to prý sblíží, a pokud nechci, tak to s ním a s naším vztahem nemyslím vážně. Pocit bezpečí a blízkosti jde totiž takhle snadno u druhého vynutit, že... Stejně tak pokud mu nehlásím každou vteřinu, kde jsem a co dělám, ideálně nesdílím polohu a v každé volné chvíli neposílám hlasovky, tak tomu opravdu nerozumí, cožpak nechci trávit čas a sdílet život se svým přítelem? Nebo že nechci sex při menstruaci? Beztak přeháním, že je mi špatně a celkově nepříjemně a nechci, aby na mě sahal, natož cokoli víc, jemu to přece nevadí, tak v čem je jako problém... Jsem "divná", že mi vadí při každé volnočasové aktivitě pít alkohol, jsem "divná" že v první trochu hezký slunečný den odmítám jít na procházku do přírody v sukni ("jsme to mohli dělat v lesíku, jsi to úplně zkazila") - když doslova sukně nenosím nikdy, v té době jsem ani jednu nevlastnila, a natož abych si ji brala na výlet do lesa, když je patnáct stupňů... Žárlil na moje kamarády kvůli jejich přezdívkám (protože jak si můžu před ním dovolit oslovit člověka přezdívkou, kterou pro něj doslova používají všichni, když jemu to zní, jako že tomu člověku lichotím?), urážel se a nemluvil se mnou, když jsem se ráno po zazvonění budíku ještě rozespalá šla rovnou sprchovat, místo abych "se mu nejdřív věnovala", dal mi jednou při vaření facku, a pak říkal, že to bylo "přece ve srandě". Urazil se, když udělal pečené brambory a já jsem si k nim chtěla dát kečup, který on neměl rád, a řekl mi, že shazuju jeho vaření a že už mi nic dělat nebude, když mi to nechutná tak moc, že si myslím, že to zlepší něco tak hnusného, jako je kečup. A mohla bych pokračovat. Long story short, takhle zpětně, ve svém věku, jsem si myslím docela dobře vědoma svojí míry viny na tom, proč ten který vztah nevydržel... vyjma tohoto jednoho, tam si fakt myslím, že jsem za to nemohla. A i když jsem byla ráda, že jsem odtamtud pryč, bylo to těsně před tou pomyslnou deadlinou 30. narozenin a to, že to "už zase neklaplo" mě stejně nakonec úplně psychicky rozložilo. O vyhoření a depresi, kvůli níž jsem byla půl roku na neschopence, taky třeba zase jindy.

Nejtěžší asi bylo začínat pořád od začátku. Postupně poznávat, jak různí lidé jsou, a jak prvotní zdání často klame... Postupně ztrácet naději, že ještě někdy zažiju něco, co bude fungovat aspoň nějak, natož dobře. Do toho poslouchat, jak "už nejsi nejmladší, měla bys taky konečně začít myslet na rodinu" od vzdálených příslušníků na každoročních rodinných sedáncích a "to je normální známka stárnoucího reprodukčního systému, už to bude jen horší, přecijen máte svoje léta" od doktorů. Vědět, že budovat něco tak dobrého, jak dobré si to představuju, trvá roky, takže je jasné, že všechno, co se zdá být naprd, se nezmění během pár dní. A všudypřítomný pocit, že to už nestihnu. Že každý měsíc, co uběhne, je jako tiknutí velkých, strašidelných hodin nad mojí hlavou, co mě všude pronásledují, a já vím jen to, že jednou - brzy - dotikají a bude konec. Veškeré roky mojí snahy přijdou vniveč, veškerá naděje, že někdy budu něčí žena, něčí máma, že zažiju, jaké do je být uprostřed nějaké uzavřené skupiny místo na jejím okraji.

Nechci znít jako nějaká citlivka, co se tu lituje, zatímco ve světě zuří války, přírodní katastrofy, spousta lidí má horší start do života než já, nebo se jim staly horší věci v průběhu. Vím, že v kontextu toho všeho moje problémy skoro ani nejsou "skutečné problémy". Uvědomuji si, že nejsem žádný drsňák, žádný main character, co si prožil věci nevídané a okolí nemá nic lepšího na práci než se o mě zajímat. Ne že bych čekala, že tohle vůbec někdy bude někdo číst. Ale přesto je pro mě terapeutické to psát, i kdyby jen pro sebe.

Poprvé totiž mám rodinu. Nevyrůstala jsem v rodině, jak má být, nebo alespoň ne v takové, jakou jsem potřebovala. Přála jsem si ji vždy, už jako dítě si pamatuju, že jsme byli na nějaké prohlídce zámku a tam vyprávěli legendu pojící se s jakýmsi zrcadlem, že když se do něj člověk podívá a myslí na svoje největší přání, tak se mu vyplní... pamatuji si, že jsme postupně k zrcadlu přistupovali a mysleli na svoje přání a já jsem si přála rodinu. Byla jsem ještě dítě, tak jsem si přála "jednu mámu a jednoho tátu, co se mají rádi a mají rádi mě", protože to byl pohled, ze kterého jsem rodinu vnímala (tedy méně zmatku, stabilita a jistota toho, že zapadám, nejsem navíc a jsem si jistá, že mě tu chtějí)... trvalo to bohužel dalších cca 25 nebo možná 30 let, ale teď se mi to podařilo. 

Existuje rodina a já nejen že do ní patřím, ale jsem jedním ze zakládajících členů. Existuje rodina, která by beze mě neexistovala. Rodina, v níž není zpochybnitelné moje místo. Rodina a domov, při jejichž vzniku jsem hrála klíčovou roli a nebyly by beze mě takové, jaké jsou. Poprvé nežiju a nejednám z pozice strachu, že "nemá smysl dělat krok dál ode dveří a vybalovat si, protože za chvíli stejně zase půjdu o dům dál". Roky jsem si myslela, že úzkosti jsou trend, co teď musí mít každý, ale reálně to neexistuje a lidi jen neumí být v nepohodlí... a teprve teď posledních pár let poprvé vidím, jaké to je, když se nervový systém uklidní. Poprvé vidím, v jakém stresu a úzkosti jsem žila, konstantně, do té míry, že jsem neznala nic jiného, a tudíž jsem nechápala, o čem to lidé mluví. Úzkostný stav byl můj standard, jediný způsob fungování, a teprve teď jsem z toho vystoupila. Teprve teď se mi podařilo - s pomocí mého úžasného partnera samozřejmě - vybudovat dostatečné základy, že jsem konečně v klidu a nemám strach, že se všechno každou chvíli rozsype.

Ta cesta byla dlouhá a kostrbatá, a za některé její kapitoly se dodnes stydím. Některé z nich mě dodnes bolí a nejradši bych natáhla ruku skrz časoprostor a podržela svoje mladší já pevně v objetí a řekla mu, že jsem s ním a že to za to stojí. Že ta cesta tak sice občas vážně nevypadá, ale vede přesně tam, kam se snažím jít. Vím, že při troše štěstí jsem teď přibližně tak v polovině života, bez trochy štěstí daleko za polovinou... takže mi je přirozeně líto, že to trvalo tak dlouho. Že to bylo už víckrát na dosah, ale nikdy to nakonec neklaplo. Že teprve teď začíná "ten život", že teprve teď se cítím být doma a v bezpečí (jako věřím, že by se lidé správně měli cítit od prvního okamžiku, co se nadechnou a otevřou oči po narození, nebo ideálně ještě v matčině břiše), cítím se být bezpečně součástí něčeho, co beze mě nemůže v nezměněné formě fungovat dál. Konečně můžu vydechnout, protože jsem našla svoji rodinu. Abych ji mohla najít, musela jsem ji vytvořit, a abych ji mohla vytvořit, musela jsem projít a zažít všechny verze toho, co chci a co nechci, ujasnit si, co vlastně hledám a tvořím, najít sebe, najít muže, najít pokoru a trpělivost, všechno stokrát vzdát a nakonec se vždycky sebrat a snažit se dál. Kromě trochy studu a trochy lítosti ale cítím hlavně vděčnost. Za muže, za dceru, i za ty dva chlupaté trouby, co si říkají naše kočky. Je to moje tlupa, moje smečka, a jen dobře, když se bude dál rozrůstat.

Děkuju.