Ploužáky miluju. V dnešní době už se na diskotékách nehrajou, nevim proč. Asi se na to nedá dost dobře pogovat a lidi by se asi cejtili trapně, kdyby se měli rozdělit do párů a bejt několik minut v těsný blízkosti někoho druhýho, kdo nemusí nezbytně bejt jejich boyfriend/girlfriend (nebo klidně i jo)... a měli by s tim danym jedincem sdílet sebe, tu chvíli a všechny emoce s daným songem spojený. Těžko říct. Asi už jsem stará, fakt je mi líto, že některý věci nejsou jako dřív.

Každopádně i když si na ploužák zatancujete maximálně jako vedoucí na táborový diskotéce, pořád je můžete poslouchat, když ve slabý chvilce brečíte na podlaze v kuchyni vedle napůl snědenýho polárkáče, případně když příjemně ovínění pomýšlíte na hezkou chvilku s člověkem, s kým víte, že to neklapne, ale nenecháte toho, protože i snění je lepší než nic. A podobně.

Vím, že je to individuální, a každý má asi své nejoblíbenější. Toto je čistě mých Top25, a vsadím se, že jsem stejně na něco zapomněla a cca za měsíc až dva si budu rvát vlasy... i když je to vlastně jedno a o nic nejde. :)

1) Aerosmith - I don't want to miss a thing

Když se řekne "ploužák", tohle je to první, co mě napadne. Na to brečíš, na to tancuješ, na to vypneš okolní svět a prostě to prožíváš, ať chceš, nebo ne... Což je pocit, kterej mně moc věcí nedává. O prvním místě jsem fakt nemusela přemýšlet ❤



Moje naprostá srdcovka, kvůli který beze srandy dodnes chodim na RedHoťácký Revivaly, abych si ji poslechla živě, aspoň v ňáký formě. Mám ji napůl spojenou s táborama, napůl s tátou, netuším, jak to vzniklo, ale je to úžasnej song, kterej si jsem schopná naprosto užít, ať už v klidu ve sluchátkách, nebo kolem půlnoci někde v klubu tak nahlas, že mi to rve bubínky. Tenhle song je prostě láska :)

12) Robbie Williams - Angels

Kdo jste ještě neviděli, nečtěte, poněvadž spoilery... na druhou stranu myslím, že všichni, komu na tom nějak záleží, už stejně alespoň jednou viděli, takže směle do toho.

Avengers: Endgame jsem viděla zatím dvakrát. Kupodivu mi to podruhé přišlo mnohem kratší než poprvé (většinou to bývá naopak, když na něco jdu víckrát)... ale to jen tak pro zajímavost. I když jsem věděla, že žádná potitulková scéna nebude, seděla jsem v sále do poslední chvíle, protože všechna ta jména v rolovacích závěrečných titulkách si zaslouží obrovský respekt. Marvel jako takový si zaslouží obrovský respekt.

Vytvořili něco naprosto nevídaného - kvantum blockbusterů, naprostých trháků, které nám postupně dávkovaly jednotlivé zdánlivě nesouvisející příběhové linky, které se postupně začaly proplétat, až se propletly v Infinity War a byly zakončeny v Endgame.

Jakoby.. buďto máš seriál. Nebo máš film v kině, co má někdy třeba i tři díly, ale ve výsledku už je to často natahovaný a lidi si spíš stěžujou, že to pokračuje, protože z toho tvůrci chtějí vyždímat, co to dá. Jsou samozřejmě světlé výjimky, ale je jich zanedbatelné minimum.

No a pak je tady Marvel. Marvel a jeho filmy o jednotlivých hrdinech, filmy o pozemských hrdinech Avengerech, o bozích a polobozích z bájných světů podle severské mytologie, filmy o vesmírných Strážcích Galaxie, filmy o kouzelnících jako Dr. Strange a o skrytých technologicky vyspělých státech, jako je Wakanda.... tolik odlišných superhrdinů z tolika různých prostředí, že kdyby se to snažil spojit kdokoli jiný, nejspíš z toho vyjde neskutečná slátanina.


A i když jsme si po opadnutí prvotního nadšení z Iron Mana a prvních Avengerů tak nějak na velkolepost, barevnost, napínavost i humor MCU zvykli, pořád nás bavilo chodit na každý další nový film do kina, sledovat nenápadné reference a náznaky spojitosti s předchozími filmy i potitulkové scény odkazující na filmy, které teprve měly přijít... Říct mi pár let zpátky, že tohle všechno bude v nějaké formě rozumně, důstojně (to znamená adekvátně velkolepě) a smysluplně ukončeno, asi nevěřím.

To, co pro nás nic netušící diváky po léta byla zábava a jakási kino-povinnost, byla celou dobu také "předehra", příprava na nejepičtější bitvu v dějinách kinematografie. Protože to přesně Endgame je, hned vysvětlím proč.

Nejepičtější bitva v dějinách kinematografie

Ne že by v minulosti filmy neposkytovaly velkolepé bitvy. Tisíce počítačově naklonovaných vojáků samozřejmě působí úchvatně, stejně jako naopak např. početně slabší, ale o to lépe natočená 300: Bitva u Thermopyl. Určitě by mi každý byl schopen poradit alespoň jeden film, kde závěrečná bitva fakticky stála za to.

Jenže bitva v Endgame má v jedné věci navrch. Díky tomu, že se sešli v závěrečné bitvě jednotlivci či menší skupiny, s nimiž jsme měli tu čest se potkat už v předchozích velkofilmech, prostě jsme je znali. Neznali jsme jen hlavního hrdinu a jeho nejlepšího kamaráda. Neznali jsme ani 5 nebo 10 postav. Znali jsme jich desítky. Žádný film - i kdyby měl čtyři hodiny nebo dokonce více dílů - nás nestihne seznámit s armádou tak, že znáte postavy jménem, víte, kdy a proč se ke skupině připojili, znáte jejich minulost i jejich schopnosti a jejich motivace.

Když je váš oblíbený hrdina v oslabení, téměř sám proti obrovské nepřátelské armádě, je fajn, když mu přijde pomoct kdokoli. Ale když se na bitevním poli objevují další a další postavy, které rádi vidíte ne proto, že pomůžou tomu jednomu, kterého znáte, ale proto, že znáte je a třeba se vám i stýskalo, má to úplně jiný efekt. Jako když se po delší době sejde parta skvělých přátel, co se znají od dětství. Nebo tak něco. Nevím jak vás, ale mě to teda rozsekalo.

Dokonale dotažené do konce

Další obrovské pozitivum zatím posledních Avengerů je dotaženost. Některé další kapitoly se samozřejmě otevřely a v nějaké formě můžeme očekávat pokračování (např. jako zmizelá Gamora na konci), na druhou stranu Endgame jako by vyřešila všechno, co už jsme ani nečekali, že dojde do zdárného konce.

Skvělým příkladem je prazvláštní vztah Tonyho Starka s otcem. Věděli jsme, že to mají (měli) složité, a prostě jsme to tak brali, spíš než abychom čekali, že se to nějak vyřeší. A přesto jejich krátké setkání bylo jako poslední kousek, co zapadne do skládanky. 1) ...už samotný fakt, že si rozuměli, by v podstatě stačil. Navíc ale 2) Howard pomohl Tonymu s jeho "misí" tím, že mu podal zapomenutý kufr, což je v podstatě detail. 3) Tony dal Howardovi radu ohledně výchovy svého syna - tedy sebe - kterou pokud by Howard dodržel, jejich vztah by byl napraven. 4) Howard dal naopak Tonymu podnět ohledně upřednostňování svých zájmů před obecným dobrem, což nejspíš vedlo i k tomu, že navzdory svému slibu obětoval sebe (a tedy svou rodinu) pro dobro ostatních. Smrt Tonyho Starka samozřejmě byla očekávaná, ale z pohledu diváka-fanouška byla provedena tím nejlepším, nejsprávnějším možným způsobem. Jako by s Iron Manem celé Avengerovské šílenství začalo a mělo s ním i skončit.


Další příklad byl romantický příběh Steva Rogerse s Peggy - tedy romantický příběh, který nikdy tak úplně nezačal, spíš byl naznačen kdysi dávno ve filmu Captain America: První Avenger. Ani v tomto případě by mě nenapadlo, že tato dějová linka bude kdy zdárně ukončena, osudová láska naplněna a jejich vztah dostane další šanci. No prostě, co víc si přát.

Vždycky něco

Vím, že se jedná v podstatě o výčet pozitiv a z filmu jsem si obrazně řečeno sedla na prdel... Vždy se samozřejmě najde něco, co jde vytknout. V tomhle případě typicky americká potřeba neurazit žádnou menšinu. Zmínka homosexuálního rande na začátku, feministická vložka uprostřed bitvy, která byla v podstatě dějově naprosto nesmyslná, Sam - tedy černoch - v nové roli Captaina America... Všechno to na mě působí, že je to tam pro sichr, aby nikdo nemohl nic říct. Ale zase, mohlo by být mnohem hůř. Tohle je ještě velice snesitelné.


Mohla bych samozřejmě pokračovat ve chvalozpěvech, ale už takto je článek o dost delší, než kolik je kdokoli ochotný číst. Takže závěrem: Avengers Endgame sám o sobě je prostě film. Ale jako závěr více než dvacetidílné série trháků, které naplnily kina k prasknutí, jako velkofilm stojící na vrcholu hory postavené z velkofilmů, prostě, nedokážu najít slova, která vyjadřují údiv, fascinaci a obrovský respekt, který ve mně tenhle snímek vyvolává. Klaním se. A že jde o naprostý vrchol konzumerismu a že je to točeno už roky za účelem vyprodání kinosálů a zisků, zisků a ještě větších zisků....... tak ať. Dělají to fakt dobře a zaslouží si to.

PS: Je mi jasné, že Marvel nezahodí, co tu vybudoval, a čeká nás pokračování a možná i další prequely. To nic nemění na tom, že jsou Avengers: Endgame skvělým uzavřením jedné velké kapitoly.