Zase jednou ve stylu "milý deníčku". Byť dopisuji a finální článek publikuji o pár měsíců později, v době psaní většiny tohoto textu mám dvouměsíční dceru. Je to moje velká učitelka a už jsem si díky ní uvědomila... řekněme hodně věcí o hodně věcech. Jednou z těchto věcí je něco, co bych v terapii považovala za průlom, teď ale přirozeně na terapii nechodím - ono to s miminkem, co se tisíckrát za den kojí, tak úplně nejde. 

Což mě přivádí rovnou k tématu. Já jako dítě nebyla kojená. To, že je děti lepší kojit než nekojit, pokud to jde, je samozřejmě známý fakt, ale z toho, co vím od mamky, to tehdy nešlo. Kvůli zánětu mě okamžitě šoupli na flašku a už mě prý nenaučili zpátky na prso (kolik úsilí do toho vložili, se už nejspíš nedozvím, a asi je to i jedno, čas vrátit nelze). Byly se mnou jako malou všechny možné problémy, bolelo mě bříško, neustále jsem blinkala a nepřibírala, a nakonec mi už jako malinkému pidižvíkovi museli navzdory veškerým doporučením začít dávat umělé mléko pro starší děti, co bylo tehdy sehnatelné jen na předpis, abych prý vůbec něco jedla. To, že tam pravděpodobně začaly moje celoživotní trávicí potíže, je mi jasné už dlouho. 

Až jako matka jsem ale odkryla další, nejspíš mnohem zásadnější aspekt kojení, o který jsem tímto přišla a má to na mě vliv dodnes. Opět - to, že je kojení zásadní pro uklidňování a uspávání dětí - se ví a ani pro mě to není žádná novinka. Ale přesto, několikrát denně na vlastní kůži zažívat, co pro miminko takové prso znamená, mi poskytlo nové odpovědi na otázku, kterou s sebou celý život nesu a která by se dala s přimhouřením oka zjednodušit na "co je se mnou sakra špatně?"

Než se miminko narodí, jediné, co zná, je teplo, plné bříško a to, že je neustále připojeno k mamince a ze všech stran objímáno. Proto se taky říká: "Prvních 9 měsíců v mamince, druhých 9 měsíců na mamince a třetích 9 měsíců u maminky". Děti potřebují kontakt a vědět, že je maminka poblíž, aby se mohly zdravě a správně vyvíjet. Jak ale úplně malé miminko pozná, že je u maminky? Miminka pořádně ještě nevidí, a i kdyby viděla, ještě neví, jak jejich maminka "zvenku" vypadá. Můžeme na něj sice mluvit, malé děti dobře slyší, ale zvuky mají problém od sebe odlišit a taky těžko poznají směr, odkud zvuk jde. Můžeme miminka držet za ruku, ale novorozence ještě jejich končetiny neposlouchají, jejich mozek ještě plně nerozpozná hranice jejich těla, a to, že je někdo drží za ruku v jinak prázdném a chladném prostoru, si asi sotva vyloží jako uklidňující gesto (zejména v porovnání s tím, jak se jim žilo v děloze). Můžeme miminka chovat, mazlit a nosit nahá na své kůži, aby nás cítila co nejblíže, ale z toho, co vím od rodičů, to se v devadesátkách moc nedělalo. Slyšela jsem snad stokrát, jak jsem jako malá "pořád řvala" a jak, aby mě uklidnili, museli se mnou v kočárku v bytě přejíždět prahy a prostě mě tímto umlátit do spánku. Jako by jim někdo dal instrukce ve znění "prvních 9 měsíců v mamince, a pak je něco špatně, pokud není okamžitě stoprocentně samostatná". 

Já když svou malou přiložím k prsu, v 99 % případů se okamžitě, během pár vteřin, uklidní. Někdy úplně, někdy aspoň o trochu, někdy aspoň na chvíli. Prso je není jen teplé sladké mléko vytvořené přesně pro aktuální potřeby toho malého človíčka, jak by se řeklo dnešní řečí "superfood". Když je miminko u prsa, cítí maminku všemi smysly. Je objímáno ze všech stran, cítí teplo jejího těla, její vůni, chuť mléka. Miminka mají silný sací reflex a ne nadarmo se standardně uklidňují důznými dudlíky a jinými šidítky, protože je prostě uklidňuje sát. Přisát se k prsu je pro nevyvinutou nervovou soustavu toho malého tvora absolutní reset. Je to jako jasná odpověď na cokoli, co se v tu chvíli děje - hlad, zima, prdíky, únava, příliš mnoho vjemů nebo cokoli dalšího: "jsem u maminky, jsem doma, jsem v bezpečí, krmím se, neumřu, všechno bude v pořádku", a to jedinou řečí, které maličká miminka rozumí.

Toho jsem svědkem mnohokrát za den. Občas si moje miminko z prsa jen párkrát cucne, aby se uklidnilo, a hned usne. Občas si párkrát cucne, aby se "zresetovalo" a pokračuje v tom být vzhůru a zkoumat svět. Občas samozřejmě pije dlouho a krmí se pořádně, ale zdaleka ne pokaždé. Kdybych tedy chtěla kojení nahradit umělým mlékem, asi by mě to hodně rychle odradilo a dávala bych jí nakonec najíst nejspíš podle nějakých tabulek, co by mi říkaly, jak často a kolik ml se má ve kterém věku miminku dávat.

Chápu, že některé maminky kojit nemůžou, sama jsem z toho měla velký strach a stále to neberu jako samozřejmost, protože vím, že se kdykoli může něco stát a i já budu muset přejít na ohřívání lahviček s umělým mlékem. Dokonce i chápu, že některé maminky kojit můžou a nechtějí. Ještě v průběhu těhotenství, když jsem nevěděla, zda pro mě bude nebo nebude kojení fungovat, mi jedna kamarádka řekla, ať se tím netrápím, že hlavní je, aby dítě němělo hlad, a žádný způsob, jak do něj dostat kalorie, není lepší nebo horší a nedělá ze mě lepší nebo horší mámu. To je pravda a podobnou zprávu bych předala všem novým maminkám i já. Trápit miminko hladem a sebe hladovým miminkem jen proto, že se nedaří kojit, asi sotva přináší komukoli jakýkoli benefit.

Moje velké uvědomění spočívá v něčem jiném. Často jsem si kladla otáku, proč jsem taková, jaká jsem - mám celý život problémy se spánkem a zejména usínáním, s úzkostmi, panickými atakami, depresemi, moje lékařská zpráva z neurologie říká přímo "neurotická". Jsem prostě jen slabší a citlivější, labilnější, horší než ostatní? Proč mám vždycky takový problém se uklidnit?

Myslím, že to začínám chápat, a to právě díky mojí malé berušce a díky tomu, jak na ní funguje moje prso. Myslím, že to je to, co mi v životě chybělo. Byla jsem v očích rodičů problémové dítě, co pořád jen řve a blije a nenechá je vyspat. Chápu, že kočárek nenahradí náruč a lahvička s devadesátkovým sajrajtem, ze kterého bolí bříško, nenahradí mateřské mléko... a teď navíc chápu, že nic z toho nebylo schopné nahradit ten uklidňující, uzemňující pocit, to "jsi v bezpečí", které dětem komunikuje kojení. Vidím tu změnu, kterou dokáže během okamžiku udělat v náladě mojí holčičky, a chápu, proč je tak důležité. Nedovedu si představit, o kolik vystresovanější miminko bych měla, kdyby moje reakce na to, že ho něco trápí, bylo odložit ho do kočárku a skákat s ním přes prahy. Nedovedu si představit, o kolik vystresovanější maminku by moje dítě mělo, kdybych se musela několikrát za noc zvednout a jít do kuchyně ohřívat mléko v lahvičce a následně krmit plně probuzené plačící dítě, místo abych se na první kníknutí otočila na bok, vystrčila prso, a spíme dál, aniž by se ani jedna z nás vůbec pořádně vzbudila (jak to dělám teď).

V prvních týdnech a měsících života je nervová soustava nového člověka opravdu hodně nevyvinutá, a v té době se také nejrychleji vyvíjí. To je moje odpověď. Možná jsem horší, labilnější, slabší, pomalejší či citlivější než ostatní, a možná s tím do nějaké míry můžu pracovat, ale možná to taky úplně změnit nejde, protože to prostě nestojí na pevných základech. Možná za to nemůžu. Protože zatímco moje dcera se s každým kojením uklidní, nasytí a utvrdí v tom, že je pořád na dosah své maminky a vše je v pořádku - jediným způsobem, který je pro miminka přirozený a pochopitelný - já v jejím věku mám fotky z toho, jak ležím sama "za mřížemi" v postýlce, a vyprávění o tom, jak mě bolí bříško, po každém jídle zvracím do dálky, řvu a natřásají se mnou v kočárku. Možná se mi prostě hned na začátku v té nervové soustavě věci pospojovaly jinak, než mají, a od té doby ať se snažím, jak se snažím, to prostě nedoženu, nezaplácnu, nevyřeším. 

Věděla jsem, že kojit je dobré, a plánovala jsem kojit. Věděla jsem, jak je mateřské mléko dobré a jak je kojení přirozené. Ale teď teprve vidím na vlastní oči, co všechno to prso pro dítě znamená. Prso je domov. Prso je místo, kam patří, prso je člověk, máma. Prso je pokračování spojení, které jinak končí přestřižením pupeční šňůry. Prso je odpověď na většinu neduhů prvních týdnů života. Brzy možná přestane stačit, ale to důležité předává, dokud může. I když už teď ho pomaličku částečně začínají nahrazovat další smysly a další způsoby, jak malé miminko uklidnit. Je to přirozené a zdravé a jsem za to ráda. 

A jelikož je mi moje dcera velmi podobná - hlavně když pláče nebo se mračí - nemůžu si pomoct a vidím v ní sebe. Vidím, co v danou chvíli potřebuje, a vidím, že to jsem před lety potřebovala taky, a zatímco jí se toho dostává, mně se toho nedostalo. Pomocí ní se mi hojí stará bolístka, a pomocí ní si uvědomuju, proč některé věci zahojit nepůjdou. A jsem ráda, že je jiná doba, mám jiné informace a dělám věci jinak.

---

Navzdory tomu, jak jsem tento příspěvek nazvala, si nemyslím, že mámino prso je jediný dílek, co mi ve skládačce mojí osobnosti chyběl. Už teď, kdy mojí malé "táhne" na 5 měsíců (haha), se mi dostávají další odpovědi na otázky, co si sama o sobě kladu celý život. Ale to nic nemění na tom, jak důležitý, významný, naprosto klíčový dílek to je.

Ráda bych tu zmínila ještě jednu věc. Jak teď s vlastním vstupem do mateřství reflektuji nad svým životem a hlavně raným dětstvím, a jak o tom následně píšu, vyznívá hodně jako kritika mých rodičů a případně dalších "dospěláků" v mém tehdejším životě. A ona vlastně je, ale vlastně taky není. Nechci, aby to působilo, jako že je soudím a nemám pro ně žádnou empatii. Naopak si myslím, že je díky tomu, co už mám sama odžito, dobře chápu a nemyslím jen jako frázi, že "dělali věci tak, jak uměli, a kdyby to uměli lépe, dělají to lépe" - vycházím z předpokladu, že mě rodiče jako mimino měli rádi, a tudíž mi nedělá problém tomu věřit. Nemyslím si, že mi škodili záměrně. Měli mě rádi a dělali věci tak, jak uměli a jak se to tehdá prostě dělalo. Ale současně můžu taky říct, že mi jsou některé věci líto, některé mě štvou a bolí, a přála bych si, aby se bývaly byly staly jinak. Tyhle výroky totiž mohou platit současně. "Vím, že jste mě měli rádi, a dělali jste, co jste uměli, jak jste to nejlépe uměli... a posrali jste to." Jsem fungující dospělák a po životě plném problémů jsem teď konečně i vcelku šťastná, takže si skoro říkám, jestli to "posrali jste to" není trochu moc... ale pak si představím, kdyby to všechno, co bylo, jak bylo, bývalo bylo jinak, a ten rozdíl je dost velký na to, aby to "posrali jste to" bylo víc než zasloužené. Takže tak.

Dávejte těm miminům ty prsa, pokud aspoň trochu můžete, ju? Dík