Nedávno jsem narazila - kde jinde než na Instagramu - na post - jak jinak než poskládaný ze screenshotů Redditu (není tohle samo o sobě fakt smutný?) - kde lidé vzpomínali na "lepší časy internetu". Na to, jak dřív existovala spousta blogů a webů, které vždy vedl jeden nebo skupinka nadšenců, často jen tak pro zábavu. Na to, jak když člověk zadal něco do Googlu, tak mu to ukázalo různé takové stránky, a ne 1) odstavec odpovědi vygenerované AI, 2) dvacet reklam na Temu a seznam předplacených webů, které si místo na první stránce koupily, a 3) pak možná něco dalšího, ale kdo ví, protože copak se tak daleko někdo dívá? Vzpomínali na to, jak byl internet místem, kde kdokoli chtěl, zabral si svůj malý prostor a tam si tvořil podle sebe, psal, sdílel, ukazoval svoje umění nebo jen náhodné kraviny, lelkoval a blbnul, a hlavně, bylo to jen tak, pro sebe, bez postranních úmyslů. Teď všechno spadá pod nějaké možná tři nebo čtyři velkomagnáty, kteří řídí všechno. Nikdo nepíše a netvoří pro zábavu, když už člověk něco tvoří, tvoří to v prostoru a podle pravidel sociálních sítí, ve snaze zalíbit se algoritmu, ve snaze uspět, být influencer, získat zákazníky, udělat si jméno, vydělat peníze nebo cokoli dalšího. Monetizace obsahu je hlavní motivací, proč cokoli dávat na internet, s výjimkou těch soukromých instagramových účtů, kde člověk občas hodí fotku z výletu, aby udělal radost mamce. Bylo mi z toho smutno a vzpomínala jsem i na svoje internetové začátky a snahy o tvoření, a zjistila jsem, že mi to vlastně fakt chybí... ne že by cokoli, co teď udělám, nějak ovlivnilo, jak to na internetu dnes chodí, ale stejně něco dělat chci, aspoň něco málo. Nemyslím si, že někdo v dnešní době ještě čte blogy, a jelikož jsem sama prakticky neandrtálec a s AI se stále ještě snažím nemít nic společného, možná bych ani nepoznala, co psal člověk a co ne, takže je nečtu ani já. Jenže já vlastně nikdy moc nečetla blogy. Mě bavilo je psát. A možná mě to baví o to víc, když vím, že je píšu "jen tak" a ne s představou konkrétního čtenářstva. Nevím, jestli mě tahle momentální nálada zase nepřejde, ale teď se mi chce psát, a tak budu psát tady. Třeba i víc, a třeba vůbec, třeba se zase na několik let vypařím... (fun fact, mezi těmi příspěvky, které na tomhle blogu vidíte, mám v editoru připravených mnohem víc, které jsem nikdy nedopsala, nebo dopsala a nepublikovala... takže já vlastně ten blog na to psaní občas používám, jen ne úplně veřejně). Každopádně teď tady je tenhle text, a třeba tady časem bude další text. To je všechno, co chci říct. A možná zase začnu fotit na analogový foťák. Protože za současných podmínek odmítám mít předplacené Adobe, a bez Photoshopu mě nebaví fotit na digitál, s výjimkou větších "once in a lifetime" cest po světě, třeba loňské cesty do Norska - hele, dobrý tip, třeba vám tu budu chtít napsat i o té :) Nic, to je všechno, sorry za tenhle dlouhý odstavec, ale neumím a nechce se mi zkoumat, jak nastavit to formátování, aby ten článek neukazoval jen první odstavec a nebyl rozklikávací, ale aby byl vidět celý. To třeba vyřeším časem. Zatím takhle na dobytka, protože proč ne. Stejně to budu číst maximálně tak já. Tak to je pro teď všecko, zatím ahoj